prosincový den
když jsem dnes ráno otevřel okno
napolo nahý a ještě bos,
zdálo se mně, že větvovím holým
v hlubině sadů zazpíval kos.
rozhodně něco zpívalo v houští.
prosinec měsíc zapomněn byl.
člověk přec neshazuje své listí,
proč jsem se do všech smutků tak vžil?
usnuly stromy, mně se spát nechce,
odlétli ptáci, v srdci mám jih.
cožpak jsem někdy věřiti přestal
v červené jitro, červený smích?
a nejsem tráva, která jen žloutne,
když po ní šlape růženec bot.
je ovšem zima, přijde však jaro,
sebere voda hromadu slot.
52
překousat smutky, vyplivnout tvary,
jistotu, úsměv do skřeku žab.
ohyzdný svět jen ohyzdně hyne.
pro tohle přece nebrečí chlap.
53