báseň

báseň
josefu horovi
měls pravdu: jako na hřišti míčem by kroužiti měla, tisíci, všemi obdivována. aby však hračkou dutou, prázdnotou neduněla, bochníkem spíše žitným lačnému zavoněla, ovocem smála se, do klína střásána. měls pravdu: jako avion měla by padati s nebe na každou náves, hod a neděle. po celé republice denně rozdávat sebe, světlo a teplo a naději všem, které život zebe, odvahu těm, kdož dýchají nesměle. měls pravdu: půvabné ženě by mohla podobna býti a ulic pohledy si skromně domů nést. z těch pohledů však čiší jen kruté živobytí, z nich neuvil bys poctivě lahodnou kytku kvítí a nesetřeseš jejich smutek se svých cest. 90 a pravdu měls: i dělníkovi se může podobati, s dlaní svých horkých krmiti ostatní. dělník však, aby nescípl, i zbrojařům dá žráti; báseň je ze vzácné látky, jež nedovede lháti, a nekoupíš si ji za minci dní. siréna houká v přístavech, siréna v továrnách ječí, lákají dálky, neláká běžící pás. krásný je svět, a mrzké dílo panských lečí, se ctí lze mluviti ještě jen jednou jedinou řečí, z dálky nám kovově zvoní jediný hlas. „nenávidějí ho, ale mysliti na něho musí.“ takový osud i básním jsi kdysi přál. šli básníci však pochodem kapitolských husí. v pomyjích buržoasie se poesie dusí. vladimír iljič stojí nade vším dál. 91