poesii

Stanislav Kostka Neumann

poesii
myslím, že rozejdu se s vámi, paní, už není ctí ta přízeň vašich vnad, už miliskujete se na potkání, stárnoucí hvězdo dávných barikád. kdekterý šašek má vás pro své šprýmy a karikuje čistý kdysi hlas; bar v kráteru, kde koktáte své rýmy, se zřítí brzy na váš hodokvas. a jako všecky utahané krásky se z krčmy do kostela couráte; svatouškům v náruč skrývajíc své vrásky, o bohu, smrti, lásce tlacháte. i to už tady, paní, jednou bylo. umřete jako holka barokní. co z života se k žití narodilo, přes tenhle hřbitov přejde povodní. 117