zahradníkovo hoře
kdybys byla z mramoru,
díval bych se nahoru,
a ty bys mě, moje milá,
úsměvem svým ozářila;
k štěstí by to stačilo,
zbytek dnů mi zlatilo,
snění mé jak plachta bílá
po mořích by tančilo.
kdybys byla socha jen,
pokojný by byl můj den,
za mnou bys jak musa nová
šeptala mi dobrá slova,
v ulitě bych žil a snil,
na ničemy kolem plil
a tvá ňadra mramorová
před spaním bych políbil.
40
ale že jsi živý tvor,
touha, údiv, něha, spor,
že jsi plna snů a vznětů,
plna ovoce a květů,
jako cizokrajný sad
objalas můj listopad:
ve dne v noci marně hnětu
vzdušný zámek pro náš hlad.
že jsi vonná zahrada,
je můj život balada
o zahradníkově hoři,
že, co počal, nedotvoří;
z jeku zešílených dní
ironické „pozdě“ zní,
a mé choré srdce hoří
na hranici pohřební.
41