POZDRAV

POZDRAV
Jede. Vyjíždí z tunelu, a já mu nastavuji prsa, vidím české praporky, jež obletují mu boky mezi uvadle zelenými větvemi připevněnými k vagonům, vidím lokomotivu, má kytici na prsou, vidím v otvorech nákladních vozů lidské hrozny, stavím se čelem ke trati, do řady s těmito stromy zde, jako by nám bylo tvořiti špalír – jede, duní bezpochyby, rachotí, řinčí, ale neslyším toho, odhazuje bezpochyby, odfukuje daleko, na všechny strany věci, z nichž se tu skládáme, já a domov můj ale vidím jen jej, dávno již nic jiného, ve tmě jsem a on ve světle jako kinematografický snímek – 13 jede, vidím tváře, samé stejné tváře, na nich úsměv (nebudou přece plakati), anebo něhu pro mne (a pro mnoho jiného) a, zatím co stěny vagonů se rozestupují, a já vidím vojsko, jež leží tu a táhne, sáhám do kapsy, zdvihám kapesník, ale div ho nepouštím opět polekán, neboť to, co následuje teď, v zápětí, je příliš hrozné a krásné – zdvihám kapesník a rázem dávám tím nesmírný povel: steré ruce činí ihned také to gesto, kapesníky, praporky, větve, ruce a hlavy spojují se vagon a vagon v třepotavý řetěz, a současně steré hlasy kovají tento řetěz ryčným: nazdar!, jež přeskakuje z otvoru v otvor, z okna k oknu, zesiluje se ke konci, nepřestává na začátku, důstojníci také mne poslechli, kývají, volají, kůň zařehtal, 14 zbraně se lesknou uvnitř i venku, a náhle to nejkrásnější, nejhroznější se děje: trubač – zde – přede mnou zdvihá trubku k ústům, nadýmá tváře, trhá vše kolem sebe, rozdrcuje nás, trárata, trárata, rata, rata, trá – zavírám oči, bolí to; ale sladce, mávám, volám, ale nevím, kde jsem – s očima zavřenýma dívám se jeho směrem, myslím, že už je ticho, ale jede, jede nesmírně daleko v jakýsi rudý jícen, žíhaný žhavými koulemi, vidím černou silhuetu s černými praporky, kytice na prsou lokomotivy je už spálena asi, jede, vrhá se stále hlouběji do ohně, a ten zavřel za ním teď žhavé své dveře. 15