KDYŽ KULKY HVÍZDAJÍ

Stanislav Kostka Neumann

KDYŽ KULKY HVÍZDAJÍ
Když první kulky ti hvízdají nad hlavou, u hlavy, jako když ptáčata pískají v den slunný, jásavý, toť chvíle veselá docela, do stromků plesknou, ne do čela, shýbneš se, zasměješ, lehneš si anebo dále jdeš a jako vyznamenán. Leč když to trvá již celý den, a nevíš, kde se skrýt, zvěř štvaná, klesneš kdes vysílen, halali slyšíš znít, máš horkou hlavu a chladnou dlaň, zrak vyjevený jak padlá laň a čekáš, lapáš vzduch, než srdce ztiší svůj divý vzruch – a tu snad skok tě spasí. A když pak štěkot i klapot ztich’, puška i kulomet, a leže u kotlů kouřících pokojným vidíš svět, tu hvizd, jenž uklouzne ptáčeti, prasknutí větve jen – škubne ti 71 nervy, jak by to byl provázek, kterým jsi rozjitřil kašpárka tahacího. A přece jednou i kulek hvizd zcela ti zevšední, jak ptačí popěvky s větví, z hnizd, když v lesích trávíš dni: tu a tam sehneš se, přikrčíš ze zvyku spíše než z nutnosti a zcela jistě víš, že osud ze sterých možností dávno již tvou ti přiřkl. 72