NEMOCNIČNÍ POSTEL
I.
Je nemocniční postel
tak čista, tak přísna,
jak v parnu venkovský kostel
osvěží nekajícníka,
jak bílá široká klisna
hřbet pro ušlého má poutníka.
Zapadneš do ní, břemeno,
jež dlouho tahali světem,
jsi vzpomínkami nalit jak mlékem vemeno,
leč ospalým podobají se dětem.
Narovnáš záda,
vzpomeneš, jakou kdy tíhoutíhu nesla –
rozpřáhneš ruce, je s místa na místo klada,
vzpomeneš, byla to vesla,
byly to páky, nebozezy –
natáhneš nohy, ohneš je v kolenech,
vzpomeneš: docházíval dech,
pod nimi, nad nimi, kolem a mezi
deseti zemí zdvihal se prach,
zkusily, vykonaly, neměly strach –
celý se protáhneš v nesmírné libosti:
s něhou a milostí
75
milenka jala všechno tvé živé
v objetí mlčelivé.
Srovnány hory jsou, kamenité cesty,
a vyschly řeky, jež jsi přebrodil,
umřela cizina s horkými městy,
létadel vrkot a zbraní chřest a oslů noční kvil.
Jsi v měkkých loktech, ticho máš, střechu,
postel tě nese,
jako tě nosily polštáře mechu
v domácím lese.
Na rodné louži v bárce se kolébáš,
pod hlavou teplou plachtovinu,
zavřené oči máš,
lhal bys, že myslíš, že vzpomínáš,
díš: ležím a plynu...
II.
Je nemocniční postel
tak smutna, tak chuda
jak ztuchlý, dusivý kostel,
když venku slunce výská,
jak lupenkové klece sestavená nuda,
když v hájích jaro již své nezbednosti píská.
76
Je nemilovanou ženou,
zkaženým dechem, ranou obnaženou
a nemá nikdy dost,
drží tě, nechce propustiti
z objetí, v kterém se nítí
houstnoucí ošklivost.
Lascivní matrona, paní Monika
tráví tě pocelem, láme kolem,
anebo Venus syphilitica
svým ničí tě alkoholem.
V ní zmítáš sebou jak na suchu
lapená parma,
jsi vězeň, žízníš po vzduchu,
a venku pustne ti farma,
po cestách žízníš, po obzorech,
po širé plavbě na těžkých vorech,
po ruchu.
A zmítáš sebou stále více
na pravou stranu, na levou, na břicho, na záda,
je pastí celá nemocnice
a v koutech inkvisiční číhá nálada.
Železná panna, Záhořovo lože
krutě se baví tvým tělem,
77
o pelest železnou udeříš čelem,
zasténáš, zavoláš: bože!
a bohem snad je ti jen ulice,
dost dlouhá pro kroků nazdařbůh,
či palouk u bílé silnice,
na němž bys válel sudy –
Chuť zabrati máš jak na jaře pluh,
roztříštit souvislost, vztahy a trudy,
rozpřáhnout ruce, otřásti stěnami,
z vězení vyběhnout, sluncem i mlhami
vpřed dáti se, děj se, co děj!
Oh, moci běžeti! Přes vše, co zamyká!
S kaktovým květem risika
vrhnout se v nějaký rej!
78