ELEKTRICKOU TRAMWAYÍ
Jede se, fičí z nádraží na nádraží...
Naprosto nic mi nepřekáží
ta tlačenice, ten shon,
činí mi radost účast moje
uprostřed letícího roje
a že nám v čele bije zvon,
s rozkoší tisknut jsem, tisknu
a veselostiveselostí div nezavýsknu,
když stanouce hned se hneme
a někomu ujedeme.
Nejsme tu pouze vojáci,
k nám dámy se tisknou, měšťáci,
švadlenky, studenti
a všichni jsou tak tuze svěží,
i konduktérka, která stěží
se prodírá a brebentí.
Čtu firmy, štíty a nápisy,
jako když na tom závisí
nějaké štěstí, po kterém právě slídím;
v příbytky oknem, do krámů skříněmi
na skok se vrhám, důvěrný se všemi
a rád, že opět je vidím
neznámé, známé –
tiše se na sebe usmíváme.
79
A tiše se usmívám na lidské pentle a klubka,
jak se tak svinují, rozvinují
po skvělých třídách, kde skví se života slupka
a tajemné větry v shony a shluky dují,
tiše se usmívám na věci prosté zcela,
všednosti západní civilisace,
shledání vlna mne rozechvěla,
ruch zaplavil mne, chuť do práce –
neboť, hle, přicházím z divokých Trantárií,
z dnů tuláckých, ze skal zmijí
a z podivných strádání –
že oči široce otvírám vida,
jak v malé kavárně poklidně snídá
manželská dvojice
s pečivem kávu: je na ní bílá čepice,
sem až mi zavání.
A na pestré bengály,
reklamy veselé básně,
kterými návěštní tabule zaplály
dnes obzvláštně krásně,
nesmíme zapomenouti:
květnatým proslovem
to vítají mne na pouti
za novým domovem –
Je mi tak dobře přes to, že špatně sedím,
ostatně všecek jsem hlavně zrak,
80
do tříd a náměstí nadšeně hledím,
jako bych letěl do oblak.
Průhledy nekonečné buďte mi pozdraveny,
fasády ze štuku, cihlové stěny,
paláce, chrámy, banky:
zcela jsem zapomněl, jak jste mi zhořkly kdys,
že máte ve tváři potměšilý rys,
listuji Město, zářivé čtu stránky,
tolika věcí úsměvem
úplně fascinován jsem.
Jede se Městem... K Západu se vracím,
mnoho jsem získal, aniž teď ztrácím
syt putování a ciziny...
Vítám tě tedy, krásný a obludný celku,
jenž stejně dychtíš po ctnostech jako po výdělku,
vezmu tě se světly, se stíny;
jsem vůli k práci a k zápasu silen,
frivolní gesto tvé mne netkne se již,
mířím já k horlivosti tvých dílen,
k světlům, jež roznítíš.
Budapešť, říjen 1917.
81