muž a vlaštovka

muž a vlaštovka
za stolem seděl, hořel nenávistí, sršely oči, slova vraždila. jak v kulek dešti, který tvrdě sviští, nás přikrčené hrůza zalila. za stolem seděl, zdál se celým množstvím a praskajícím zdivem přehrady – za okny mračna s usměvavým božstvím se přela o své letní nálady. tu vlaštovka k nám náhle zamířila jak anděl míru letem spanilým, ale v té chvíli na sklo narazila, pod oknem zhroutila se zavřeným. ten hrozný muž se změnil okamžitě, vyskočil, běžel, ptáka uchopil, hladil jej v dlani, celoval jak dítě, a vlhký svit mu v očích zazářil. 35 my nevěděli, kdo byl raněn více, když k otevřeným dveřím s ptákem šel, zda muž, jenž klopil zvlhlé zřítelnice, anebo pták, jenž vzkříšen odletěl. nás vroucí průvan sevřel mlčelivě, jak samou láskou omládl by svět, a přece všichni cítili jsme živě, že muž ten bude chladně zabíjet. 36