sika

sika
obora dřímá v strašném letním tichu. sem lidská noha zřídka zabloudí. tu starý pan by mohl samčí pýchu zavolat v lesy rujným řevem smíchu, když do chlupů si hrábl na moudí. to mohl by, a nebylo by divu, je všude mlází, mládím dýchá zem, zeleň se žene jako za přílivu, nic nevidíš, než její pestrou hřívu, stoupaje vzhůru nad hlubokým dnem. tu náhle před námi cos na sto kroků se hnulo v houštině. on, kozonohý, že by si byl tam dopřál dlouhých loků vonného stínu a teď kličkou skoků před lidmi uhnul, krásný divoch strohý? 69 a pojednou, jako když ve tmách města hvizd noční hlídky temné stíny splaší, písklo to hrozně. ztrnula nám gesta, hrozivou dobou zesmutněla cesta, nad tmavou noc to jasné ticho straší. je tohle panův projev existence? což jeho rty nám způsobily úlek? což zlobiti se může na milence, kteří by pletli jeho soše věnce? ne, máme pocit zákeřnických kulek. a zase písklo to, zas hrůza dvojí. po špičkách plížíme se pachem smrčí. tu za stromem tam, sika laň tam stojí a juká na nás a pak mizí v chvojí a znova pískne, strach se zase skrčí. 70