Sonet po rozmluvě s přítelem.

Sonet po rozmluvě s přítelem.
Můj přítel řekl mi: Ty bloudíš, bloudíš, hochu, že verše píšeš teď, jež lehce čtou se sice, leč nepřináší nic, než jenom vůně trochu, pár trilků jásavých a tvého srdce květ. Však, hochu, budoucnost, ta nepozná tvé jméno. Dnes poesie tvá už nemá ceny více! Jen červánek to, jímž tvé nebe ozářeno – kde však jsou problémy, jež řeší dneska svět? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ty drahá bytosti, k níž modlí se mé mládí, což v chvílích velkého a zářivého štěstí se ptají naše rty, co řekne příští věk – když pěli slavíci, my měli jsme se rádi, a v dlouhém objetí jsme zřeli růže kvésti, a v snech svých dýchali jsme vůni fialek... [57] Na místě doslovu:
– – – – – Vím, že na hranici umírajícího století musí Poesie promluviti svoje veliké a vznešené slovo, ale vím také, že je promluví i tehdy, vysloví-li je pouhým tlukotem lidského srdce, od věků stejného a do věků nevyzpytatelného – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tluk lidského srdce i síla umění není mocí naší – ale je to odvěký zákon přírody!
Jar. Kvapil: Liber aureus.
E: až; 2004 [59]