X. Naši duši holubičí,

Stanislav Kostka Neumann

X.
Naši duši holubičí, Naši duši holubičí,
 humanitu hlásali, celou jednu generaci vzali nám....nám... Byly doby procitání z opilství a kocovin, rykem frásí otupený probouzel se mozek náš, do hloubky a k pravdě blíže spěchali jsme vášnivě, vzmachem ducha prožili jsme stará léta zaspaná, dvojnásob jsme náhle žili, prolezli vše s pochodní, tryskalo to u nás mocně z tisícerých pramenů; v říši dvojhlavého orla, jenž má mozek slepičí, stáli jsme tu náhle mladí s pílí, vášní, zápalem; na koruně zaprášené jediný, my, drahokam, 22 jenž na slunci ještě zářil leskem nevypůjčeným... Čím jsme se jen mohli státi v krásné chvíli zápalu s touto jednou generací, plnou šťáv a plnou míz, kdyby byl duch, jenž tak mužně bádal, boural, budoval, stejně vášnivě a mužně na nejhorší frontě stál, kdyby s dravým násilnictvím evropského pochopa právě jako s násilnictvím vesele byl zatočil, oko za oko, zub za zub, dva výpady za výpad, když se jedná o život náš, o zem, jazyk, potomstvo...! Zatím duši holubičí, humanitu hlásali, celou jednu generaci vzali nám... 23
Básně v knize České zpěvy:
  1. PROLOG
  2. I. Politická píseň, ošklivá je píseň,
  3. II. Jsme jako stádo někdy, nevím čeho,
  4. III. Jak ozvěna v skalách zasněných
  5. IV. Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
  6. V. Naše barva červená a bílá,
  7. VI. Silná vůně táhla vzduchem,
  8. VII. Šedesát let jsme se postili věrně
  9. VIII. Hlava je nemocná ze všeho toho.
  10. IX. My s právy nezadatelnými
  11. X. Naši duši holubičí,
  12. XI. „– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
  13. XII. Té naděje vzíti si nedáme
  14. XIII. Bůh, jenž dal růsti železu,
  15. XIV. Kdybychom měli to, co vy,
  16. XV. Kdo prudká křídla má, ať letí
  17. EPILOG