KOŘIST OCEANU.
Jaroslav Vrchlický.
Triumf Kaliguly! – hle v jeho čele
na černých ořích jedou hlasatelé,
brnění z šupin září na jich těle,
na přilbách trčí rohy bůvolí!
Dál orli legií a řady slonů,
pak nepřehledné šiky legionů,
v jich středu caesar na zlaceném trónu,
laur s čela splývá na háv sobolí.
Jak vlny mořské v slunce objevení,
tak tichne lid, a kleká v udivení
a posloucháposlouchá, ve trub a bubnů hřmění
co hlasatelé hlaholí:
„Ó třikrát Evoë! do prachu skloňte hlavy!
Do Kapitolu bran vjezd hlučný caesar slaví,
buď sláva mu a čest!
[71]
Trůn jeho ověnčen jest moře skvosty všemi,
on vladař národů všech, králů král na zemizemi,
on bohů větší jest!
„DnesDnes číše do pěstí! kol thyrsu viňte révu!
Dnes růže do vlasů! dnes do plesu a zpěvu!
Již hladový řve lev za svými mřížemi;
dnes věncem břečťanu jak zelenavou duhou
stožáry sviňte i vojína šiji tuhou,
jež skví se jízvami jak šípek růžemi!
„BuďBuď caesar veleben! Jej světa obor slaví,
on tam se odvážil, kde v mlhách bouře staví
– by v krátce strhla jej – svůj z plachet větrů stan;
on kráčel po vlnách, on ryl ve mořské hloubi,
on prošel skalné zdi i korálová loubí
a mocnou pěstí svou on zkrotil ocean!
„OnOn větší Pompeja i Caesara jest větší,
on svojí kořistí i Germanica předčí,
on první na světě i s živly válku ved’;
což jiní loupili? – jen ženy, skvosty, oře,
tím vším on pohrdnul a šel oloupit moře,
jež skříň svých pokladů mu otevřelo hned.
„ÓÓ kterak zděsil se ten mořský starec sivý,
když prohlížet se jal království jeho divy,
když jeho stráže zbil, ano, když spoutal jej;
72
když lámal koraly, jež nosil místo berly,
když z vousů mořských řas mu škeble rval a perly,
když rohů svojich jek v tritonů mísil rej!
„TuTu darmo vzpjaly se jak hory mořské pěny
a lodě válečné, jež dávno pohrobeny,
i lidské mrtvoly vychrstly z hlubin svých;
on jezdil nezlekán zelenou jejich hřívou,
a v ptáků mořských jek i větrů bouři divou
jak slunce ve mlhy pad’ zvučný jeho smích!
„OnOn vmísil nohu svou i v Nereidek plesy,
svým krokem zburcoval vln potvory a běsyběsy,
až lezly z hlubin svých – ó jaký šum a jek!
Tu žralok s pilounem, jenž řeže boky lodí,
tu strašná velryba, jež v kalu dna se hrodíbrodí
a stříká k obloze vod jasný paprslek!
„LečLeč jeho kynutím i září jeho oka
hned prchly zděšeny svých skrýší do hluboka;
jen nad ním ve mraku se ptactva zástup nes’!
Tu mořská vlašťovka, jež plavcům v plachty vráží,
tu racek, bouře syn, i orel, – jakby k stráži
kol něho zavanul jich křídel šum a ples!
„VšeVše skály, propasti a hlubiny se chvěly
ve větší úzkosti než druhdy Dardanely,
jichž pléce urputné kdys Xerxes bičoval;
73
však caesar dále jel, kde věčnosti je brána,
tam vrazil kotev svou do žeber Levjathana
a na něm s vojskem svým noc celou hodoval!
„TeďTeď slavně vrací se! Jej táhnou bílí oři,
ze zlata diadem na čele jemu hoří,
kol něho legie a za ním trofeje!
Své bílé sloupení už cirkus otevírá,
vše hlásá jeho moc, třesk štítů, roh i lyralyra,
ba v písku areny i krve krůpěje!
„ÓÓ třikrát Evoë! Do prachu skloňte hlavy!
Do Kapitolu bran vjezd hlučný caesar slaví,
bud chvála mu a čest!
Trůn jeho ověnčen jest moře skvosty všemi,
on vladař národů všech, králů král na zemi,
on bohů větší jest!“
Tak hlasatelé. Průvod v slavném tahu
dál s hudbou jel ke Kapitola prahu,
lid udivený tlačí se a sráží,
kde je ta trofej, vespolek se táží,
kde je ta kořist vln?
Ó úžas! divení! Hle v středu voje
jak táhnou v slávě koní řady dvoje:
vůz – škeblí mořských pln!
74