MLADÉ ZVUKY.
J. Nosek Zádvorský.
I.
NÍZKO JSEM.
Nízko jsem pod vámi, krkonošské hory,
jež do nebes čníte mrakův nad prapory.
Však kdy vedle vás bych lásku svoji sklonil,
nevím, zdali bych vás příliš nezaclonil.
Žhavý jest, ach žhavý slunce plamen vroucí,
však má více žáru ňadro moje žhoucí.
Slunce dlouho pálí, nežli trávu ssuší,
a žár ňadra mého hned mi pálí v duši.
Přerychlé jest v letu blesků rozpoutání,
rychlejší však nad ně tužeb mojich plání.
Blesk uvízne v letu, když dopadne s výše,
tužby moje letí v nekonečné říše!
[81]
II.
MATCE-VLASTI.
Ó! matko drahá, matko přeubohá!
Tvá hlava bledá trním věnčena,
na Tebe všady hadí plemena
syčí, kam vkročí zmdlená tvoje noha.
Ty matko svatá, mater dolorosa,
tak převznešená ve své bolesti;
ty laňko stále štvaná v zoufalství,
za níž se plíží v prachu smrti kosa.
Ty zjeve v plamenu, jenž nedohoří,
ač naň se lije věčná pohana,
ty luno božská, mračny uhnaná,
jež leskem oka lečky mraků boří:
82
Tobě se klaní mladá duše moje,
ku Tobě zří jen oko zrosené,
pro tě plá srdce láskou živené
a pro Tě kanou slzy z ňadra zdroje!
Ó matko vlasti! Tebe nezabudu,
ať žiju v víru světa bouřlivém,
neb sním již v loži s trávným příkrovem,
k Tvému se zjevu věčně modlit budu!
83
III.
O, NECHOĎ JEŠTĚ SPAT!
Tak krásné nebe, vonné kvítí,
tak květuplná zahrada,
a ty mne již chceš odejíti
do říše snů, již vroubí mhla? –
Ó, nechoď ještě spat!
Slyš! slavíka pět lásky naděj
o zlatém vesny blaženství!
Tys mladistvá! – Ó zůstaň raděj –
tam nezříš rovné krasenství!
Ó, nechoď ještě spat!
To lože chladné, bez okrasy
ve chudé, temné komoře.
Ó, zůstaň, vyslyš prosby hlasy –
zde krásněj, – než tam – na hoře.
Ó, nechoď ještě spat!
84
Nebudeš snít! Ach, nevěř zdání,
jen zde lze žíti v krásných snech!
Již odcházíš – měj smilování –
nenech mě – žití na hrobech!
Ó! nechoď ještě spat!
85
„FATA MORGANA.“
Arabeska od
B. Havlasy.
Že neznáte Čtyrzámčí? – Škoda.
A což pověst, tak úzce k němu se pojící! – Nikoli?
Víte co jest fata morgana? – Úkaz přírodní. Odraz slunečního světla, lámání paprsků slunce; či zřejměji: převod cizích míst, dalekých krajin před naše zraky, byť i se nehodící k našemu přítomnému okolí.
A fata morgana duševní?...
Není to nadšení; to odumřelost skutečnosti, sen o pravdě. Závoj splývá na přítomnou dobu a zemdlená či rozladěná duše pozvedá roušku minulosti, jeden, jediný pohled by vrhla v mrtvou dobu; často dlouhým hledem prodlí tam, než se navrátí v skutečnost. V zadumání staví sama sobě před oči vzdálené navždy události, momenty.
[86]
Prožité doby jsou jasným zrcadlem života a zrcadlo každý rád pohledá, aby poznal svou tvář zřetelně před sebou.
Minulost! Celou vášní vrhá se často duše v její objetí, zapomínajíc na vše kolkolem: jeť minulost tragického pojmu. Budoucnost, tať náleží nám, zdaž trpká, neznámo – však po jejím boku stojí naděje. Přítomnost, tať prosaická. A minulost? Člověk je neschopen nad ní plesat, pakli trpká byla: marné jí ždát, je-li vnadna, marné jí želet, pochybena-li byla: nemožný již návrat, nemožné napravení. Zde se jeví skutečnost sloučena s elegií. Budoucnost: naděje, život – minulost: mrtvola, pohrobený svět a přec tak často zpomínáváme naň, přec sklánívá se naše koleno s úctou před mrtvými!
***
Na srázné vršině, pod níž bublajíc běží horská bystřina, vroubená celou dozírnou délkou zelenými vrbinami, ční Čtyrzámčí. Nevypíná se, nezří vědomě dolů na blízkou vesnici v panské pýše: jest toho neschopno. Neplodná, mrtvá ruka živoucího stavitele zbudovala kdys tyto čtyry budovy, jež sice spojitě k sobě přiléhají, nelnou však k sobě tím harmonickým celkem, jenž sám
87
mluví: „my jedno jsme!“ Toliko čelná okna mluví k Vám z podálí romantiky, když za letní doby zapadající slunce barevným odleskem v nich pohrává, tvoříc z celého průčelí jedinou lesklou hladinu. Však přiblížíce se shledáte, že blízkost zdvojenou chladností drtí Vaši rozechvěnou mysl, jež tušila zde dříve jakýs výtvor lidského umu.
Majitelé jeho byly dvě rodiny. Žádné z nich nebyl členem muž. Jich život plynul tak jednotvárně, jako by to bývalo nutným následkem obývání Čtyrzámčí. Jediný mužský společník majitelek Čtyrzámčí byl domácí kaplan, jejž ve své zbožnosti přijaly mezi sebe.
V krajině se objevily vždy na začátku května. Přijely z města, vždy pět osob. Příchod svůj oznámily okolním občanům objevením se na procházce, v kteréž klidně pokračovaly po celou dobu svého pobytu, vždy v určitou hodinu, vždy na stejných místech. Lid, potkávající je první den uvítal je vždy chladným skoro „á“ – jako by chtěl říci: jsou zde. Více si jich nepovšiml, více nezajímalo ho panstvo, jež bylo v každém ohledu cizo. Při blížícím se podzimu opouštěly opět Čtyrzámčí. Míjely roky.
Jednoho dne uvítali vesničané zámecké pány protáhlejším, výraznějším „á“, spozorovali změnu.
88
Neobyčejné. Pětici vyplňovaly ještě před rokem dvě paní a tři slečinky, tentokráte procházelo se po návrší pět dam – z dívek vyvinuly se panny.
Však toto „á“ se stalo jedenkráte povážným: vesničané se pozastavovali. Bylo to tehdáž, kdy se navrátily z města toliko čtyry dámy. Veškerý ten údiv vyjadřovalo toto „á“ – jednotvárnost v Čtyrzámčí zdála se mijeti, značilo: „jedna schází.“ Vdala prý se. Na tato slova pamatoval se i náš snílek, pohledl tenkráte vyčítavě k lesknoucím se oknům v průčelí.
A opět uplynula tři léta. Hrušeň se halila bílým rouchem, jabloň uzarděna pohlížela na sousedku v nedbalkách – lásky čas. S večera vyšlo z Čtyrzámčí pět dam na procházku. Měnlivost se zvětšovala. Vesničané pohlíželi zvědavě na pátou dámu. Stala prý se vdovou. Poznali ji a přece ne. Zrakům jejich se zdála být zjinačena, obnovena. – Téměř nuceně doplňovala pětici; nehodila se více k obyvatelkám Čtyrzámčí. Jakási čilost provázela celou její bytost, činná neunavnost, nepoutanost. Prvé za dlouhá léta zalétal s návrší do údoliny ob čas ruch, za přítomnosti panstva posud nebývalý. A vesničané, zvyklí již tomu tichu, usmívali se překvapeni. A on?
89
Víte co jest to, kdy jaro mrtvou pláň proměňuje kouzlem v část ráje? Kdy báje počne tvořit příroda, kdy mohutně mluvívá k srdci, srdce stává se duší, duše láskou?...
Jak rozkošná byla, těkajíc po návrší vedle klidných, vážných svých průvodkyň! Vždy pozachvíval se, když nahledl do hloubky těch čarovných očí, jež tak rády se na něm pozastavily, on u druhých, k své spokojenosti, zůstával nepovšimnut. Jako kouzelnou mocí pobádán vyhledával ji co hvězdu svého života.
Vždy ji však nalezal obklopenou nepřístupnou hradbou druhých dam...
Setkal se s ní samoten.
Jak čarovná byla v bystrém tom letu, na bujném vranci, vzbuzujíc v hájovém loubí toužebný šum. Hrdě vztýčena, s úsměvem na rtech letěla kol něho; opřen o kmen štíhlé jedlice, pohlížel dlouho za ní. Ohledla se, byl šťasten a smuten zároveň.
Následující den nalezal se na témž místě.
Zaduněla utuhlá půda pod vraníkovými kopyty, zřel ji opět. Ustoupl za kmen vedle cesty. Dadouc koni svobodu, zbavila se nepříjemné tíže klobouku a volně se rozhostila na kobercové lesní půdě. Opřela rukou hlavu, zraky stopila
90
v lesní hlubinu, laškový úsměv jí pohrával na rtech, jako by chtěla čtveračit i s tou velebnou lesní samotou. Záchvěv prolétl celou jeho bytostí, tiše přistoupil a okamžikem dojat, promluvil: „Toužím být Vaším stínem, jenž v průvodu slunce se plouží; slunce však mě mrzivá i seznal jsem, že hyne i stín. Marně se snažím kroky připoutat k tomuto slunci, nadarmo jej hledávám, teď Vás nalezám. Ó dopusťte, bych byl aspoň stínem poledním, setkávaje se s Vámi.“
„A ten?“ tázala se nakloníc hlavu, aniž by se byla posud ohledla.
„Tento se úzce pojí k záři světelné, toť týž, po němž touží umdlený, chorý cestovník, ano v jeho náručí, zdá se mi, že nutně samo slunce rádo někdy spočine, žárem svým umdlené.“
Ohledla se teprv. Její černé oko zahledělo se v blouznivou mladíkovu tvář, v jeho zarosené zraky. Zdálo se, že nemile působí na ni vřelý cit; vzchopila se a urovnala své kadeře; uchopila klobouk.
Zasmušil se. Byl zmaten. „Milostpaní, horšíte se – o, promiňte mému srdci, mé lásce.“
„Neprominu!“ Vyhoupla se na vraníka a nepohlednuvši více na něho odkvapila.
91
Přitiskl ruce na horké čelo. Byl tak nešťasten!...
A ji viděl smát se, oplývající bujným, dovádivým humorem, který byl rozhodnou protivou celé jeho dumavé povahy. Vybočila z řady klidných dam z Čtyrzámčí a sledována toliko starší paní – matkou, – zamířila v opačnou stranu stezky, po níž kráčely druhé paní. Úsměšně kladly tyto k sobě hlavy, oddalujíce se v hlučném hovoru. Doběhla strmé stráně, jež souběžně s horskou bystřinou, omývající její úpatí, táhla se dále, až končila svahem, na němž strmělo Čtyrzámčí. Skotačivě pobíhala před průvodkyní a veselé rulady z jejího hrdla se linoucí oživovaly krajinu, nad čímž zacházející trojice trnula. Pak níže a níže se stráně vedly ji rychlé kroky, kol keřů vonného jalovce, před skupiny vážných kapradin. Pohledla dolů k bystřině – a teď jako úmyslně, přímo sbíhala níže, vždy rychlejším během, drobné kameny pod nohama jí spadaly, opouštějíce s šramotem svá místa. Svah byl teď příliš příkrý, marně snažila se zastavit, nahoře na stráni ozval se výkřik plný obavy: „Mon dieu, Anjelo!“ Marné; jen ještě vteřinu a něžné tělo mladistvé milostpaní by se bylo smočilo v studeném proudu bystřiny. V tom
92
vystoupí z houštiny mladík, zachytí v náruč ohroženou dámu, okamžik déle svírá ji v objetí, jeho dech se snoubí s jejím kvapně z unavených prsou se deroucím – „Odpusťte milostpaní“ – zašeptal.
„Vám? děkuji“, zaznělo mu v odpověď. Uklonil se.
Uděšena přichvátila dáma, z jejíž úst prvé zavzněl výkřik, obávajíc se zranění vnadné dcery. Slova soustrasti, výčitků plynula z její rtů k usmívající se. „Díky, pane! vy nás přec navštívíte?“ dodala, pohlednouc k mladíkovi. Anjela si rovnala kadeře, oděv – –
Zachránil ji od úrazu, jakž ho tedy nepozvat. Strávil půl hodiny v salonu. Druhá polovice majitelek Čtyrzámčí zabavila po té hostitelku jeho. Anjela s vnadným svým úsměvem vybídla jej, aby ji provodil do zámeckého parku. Poroučel se dámám.
„Osvobodila jsem Vás konečně, pane,“ řekla s úsměvem vstupujíc do zahrady.
„Přiznávám se, že jste zvolila pravý výraz. Jsem Vám povděčen, milostpaní, za to.“
„O tom jsem přesvědčena; viděla jsem, jak jste se bavil, ale prosím, nepřekypujte vděkem, učinila jsem tak i v svůj prospěch. Nudím se v našem salonu, odcizila jsem se již podobné
93
šablonovité zábavě.“ Usedla na lavici: „Nechcete být mým společníkem?“ Učinil tak poloostýchavě. Pohledla usměvavě naň. Sklonil hlavu před palem její zraků a pomlčel okamžik. „Ah, pane, vy jste se zadumal, jdětež, chci abyste mne bavil!“
„A jsem-li toho neschopen, milostpaní.“
„Toť nepravda. Ač připouštím, že spočívají ve Vaší povaze mnohé překážky, kteréž Vám zbraňují býti pikantním.“
„A vy je znáte, milostivá paní, Vy –“
„Kteráž dnes sotva podruhé se mnou mluvíte, chcete dodat.“ Zasmála se a odhalila dvé skvělých řad perlí. „O, zajisté, neboť nemluvíváme-li s kýmsi, můžeme jej přec pozorovat.“
„A vy jste si mne ráčila –“
Zarděla se poněkud, hned však se zas rozesmála, nejspíše svému uzardění. Možno„Možno, a ručím za to, že tomu nevěříte!“
„A kdy by –“
„Nuže uvěříte, dokážu-li Vám, že znám Váš charaktér.“
Pohledl na ni plaše. „Prosím.“
„Budiž. Vy sebe podceňujete –“
„Dále –“
„Vám škodí přílišná ostýchavost.“
„Jest to hříchem?“
94
„Ne, někdy však nehodou. Vy netušíte, že jste vnadný.“
„Milostpaní!“
„Jste zamilován a neodvažujete se doufat opět v lásku.“ Vložil ruku na horké čelo, její zraky dlely na něm s oblibou. „Pane, pane, vy máte výhody, na něž nepomýšlíte a jste jakým nemáte být – probůh! odvykněte si to! Přejete přímé rozmluvě?“
„Nade vše.“
„A přec se ohražujete všemi překážkami útlocitu. Chci je odstraniti, krásný pane.“ Položila mu ruku na rámě. Zachvěl se pod jemným tlakem tím. „Vy mne milujete, pane!“
„Milostpaní –“
„Nepokračujte prosím, těší mne, mohu-li ta slova opakovat. Vy mne milujete, vřele milujete. Nevěříte v možnost, že bych i já Vás milovala?“
„A vaše jednání, to slovo v lese –“
„Bylo pravdivé! Neprominu Vám Vaše slova, setřela bych tím jednu z nejkrásnějších svých upomínek, ona mne blaží. Mé jednání!“ Zasmála se. „Víte, proč jsem se ondy zastavila v háji? Věděla jsem, že Vás tam naleznu. Víte, proč jsem se vydala v nebezpečí chladné lázně, neb jak
95
maman baronka chtěla, v nebezpečí zranění? Zahledla jsem vás u bystřiny.“
„Milostpaní, Vy jste ukrutná.“
„Mýlíte se. Toliko dovádivá; rcete, rozpustilá. Nepřeju vážnosti. Naučili mne ji znáti v nepřiměřené formě co přísnou dámu. Říkali tomu vážnost a byla to předpojatost, přemrštěná etiketa, železná úcta. Podrobila jsem se jí. Podrobení není však přilnutí. Jakmile jsem se ucítila samostatnou, odmrštila jsem ji navždy; shnusily se mi ty okovy, jimž jsem musila obětovat své nejčistší touhy. Zbavila jsem se tak snad i mnohé nutné vážnosti – ale kdo zato? Jest to následek mého vychování! Jsem teď volna, jsem vdovou. Komický výraz. Ah, pozoruji, že si přejete seznat nedávný můj život?“
„Smím doufat?“
„Zajisté. Poslyšte: Přinutili ji, že si jej vzala. On byl majorem, ona se stala tedy majorkou. Také jim říkali „excellenc“. On měl koně, psy, karty, láhev; ona náhodou nekouřila, nehrála, nehýřila. Měl také dnu, ona nikoli. Mimo to byla jeho hlava šediva, její se rovnala temnu noci. Byl uvadlý, ona bující květinou. Tak žili. Nejlépe charakterisovalo jich neshodu, že zůstala ona na živě, ač on zemřel. A tím
96
prospěl nejvíce společnosti lidské.“ Zasmála se, ač bylo znáti skoro tajný přídech želu.
Sklonil hlavu. Domníval se, že jej zasvětí ve svůj život a zatím byl dojat její zvláštní nevážnou povahou.
„Vy jste se zasmušil?“ tázala se tušíc příčinu.
„Nevím, nezdá se mi, jest to u mne přirozeno.“
„Nezapírejte, uráží Vás spůsob hovoru, mé chování.“ Neodvětil. Pohledla upřeně naň a na okamžik se zdálo, že jeho vážnost se dotkla i jí. Povstala, přinutíc jej takto, aby podobně učinil. Pohledla k háji, jehož vrchole líbaly poslední paprsky zapadajícího slunce.
„Milujete letní dny?“ tázala se a nečekajíc na odpověď, pokračovala: „Milujete slunce při západu? Jest elegické. Mnozí praví, že tenkráte jest nejkrásnější, nejpříjemnější. Vždy však se blíží již k zhasnutí. Jest loučivé: Elegie! Snad proto. Ondy jste řekl: ano i samo polední slunce rádo někdy spočine ve stínu, jenž je provází! Divný obraz a přec věřím, že je pravdivý. I já měla své polední dni, dni plné žáru, vášně a cítila jsem se jimi unavena: žár ten mě hubil,
97
zapuzoval mne ve chlad života. To slunce hárá v samém člověku a člověk opět sám v sobě nalézá chlad. Stíny života, jak truchlé jsou!“ Pozdvihla ruku, ukázala k západu. „Vizte jak ono zmírá, poslední jsou to jeho paprsky, marně se snaží, aby se staly žárem poledním – tak i můj život, tak i u mne. Nechtějte, abych se ještě více umrtvovala jsouc přístupna vážnosti. Ano i já chci nový žár v sobě vzbudit, taký as, jenž by mi nahradil trpké dni, jež jsem zažila, však on bude přispůsoben dle mé vůle. Chci pálit, žířit, leč sama chci v stínu odpočívat, v jeho objetí –“ Větérek sdul list se svižné břízy, ten v obloucích se klonil níže, padl na její líc a zastavil se na dmoucích se ňadrech krásné ženy.
„Leč pravila jste: to slunce u západu bývá mnohým nejvítanějším, nejmilejším,“ zašeptal jejími slovy a skloniv se přivinul bělostnou ruku v dlouhém polibku na svůj ret.
„Já mu však nepřeji, nenávidím je!“ zvolala svéhlavě, skoro vášnivě.
„O paní má!“
Pohledla naň divně a místo odpovědi, místo všeho výkladu zvolala pak vřele, prudce: „Miluji Vás!“
98
„Milostivá paní!“ zvolal.
„Ne, ne, rozumějte mi. Zvolila jsem chybný výraz. Zapomínám někdy v době vášně, jaká bývám později. Jsem toliko zamilována do Vás, což pomíjí – pochopujete, zamilována: na čas, na nějakou dobu, na neurčitý čas! Takou lásku Vám nabízím, přijímáte ji?“
„O rcete umírajícímu, by volil mezi dnem krásného života či mezi stálým umíráním. Vy jste ukrutná!“
„Nuže jste spokojen. Miluji Vás vřele, vášnivě!“ zvolala nevýslovným přízvukem.
„A přec napřed již voláte: na čas! na čas! Ó toť muka! – Zdaž jsem spokojen? Se vším i s drobty Vaší přízně, Vaší lásky; vždyť Vás zbožňuji! Jak jsem nešťasten – O Anjelo!“
Zachvěla se dojata touto vroucností, již toliko horoucí láska může vyvábit. Hned však pohodila hlavou a pohrávajíc si v kadeřích jeho odvětila: „Šťasten, šťasten musíte být, příteli. Řekla jsem hned zprvu podmínku naší lásky, ale prosím, nemohla jsem taktéž mlčeti a když přijde okamžik, jejž předpovídám, říci chladně: s bohem. Nechci Vás však klamat. Nenávidím lež. Pravil jste: jsem spokojen i s drobty lásky –
99
fi, jaké to slovo. Přijměte mou lásku, ne zbytky její. Jsem cele, cele Vaší se vší tou vášní, jíž lze Vám si jenom pomyslit!“
„A to pravíte s tímto úsměvem na rtech? můj bože!“
„Blouznílku! vždyť nepřeji vážnosti okamžiků.“
„Toť smlouva, milostivá paní, smlouva, a já ji přijímám.“
„Budiž. Láska ji zlegalisuje,“ odvětila a její hled stopil se na dlouho v jeho oko; pak zakryla čarovné ty hvězdy temným obrvím. Jemný úsměv lásky dlel na její rtech, ruka jako mimovolně spočinula na jeho rameni. Byla v tom okamžiku nevýslovně svůdná. „Proč toužím odpočinout v náručí svého stínu,“ zašeptla, „proč miluji?“ Obejmul ji. „Nuž věříte, vnadný pane?“ dodala.
„Anjelo! tys anděl!“
„Snad někdy! Ne – však ne –“
Blahá zpomínka z minulosti! Fata – fata –
„Již čas!“ připomněla.
„Odejít?“ pohledl na ni překvapen. Usmála se. „Jste nepraktický, vnadný pane; snad by mým nedomýšlivým, útlocitným sestřenkám napadlo
100
vyhledat mne v zahradě. Shledáme se však – zítra.“
***
Zítra! zítra! Den toliko odkladu. Jak krátká to doba a přec jak dlouhý čas po takém slibu, v také naději. Oh, živote, tys krásný! člověče, tys sláb, že i ten čas ti není k posluze, abys nemřel touhou v podobné chvíli, by na tvůj pokyn mohly odplynout ty dlouhé hodiny! –
Setkali se, tam u bystřiny.
Let myšlenky prchá, tak i let nadšení i přísný let času. Marně snažíváme se je zastavit.
Tři měsíce – což to však v životě člověka, kdy blaho jej daří v době té! Jak sláb, sláb jsi člověče, že i ten čas ti není k posluze, by na tvůj pokyn mohly se do věčnosti prodloužit ty krátké dni!
Tři měsíce! Uplynuly co sen. Proč tak mnoho v životě zůstává pouze snem? – – Zelené listoví vrbin naslouchalo co den šťastnému šeptu lásky, tolikráte zřelo její úsměv, jeho blaženou, dumavou tvář. Vždy mlčelo ctíc blahý soulad dvou bytostí, cítíc pocity, jež v jedno je pojily. Jen někdy zašelestělo to útlými větvicemi: „viz,“ a opět umlklo.
101
Tři měsíce. Po celý ten čas byly vrbiny vždy pod večer svědkyněmi jejich blaha, Někdy mu s úsměvem připomněla: „A až nadejde rozloučení?“ Zachvíval se po těch slovech.
„Chtěl bych dříve umřít,“ říkával.
Smávala se. „Blouznílku,“ podotýkala, „vždyť tě miluji.“ A polibek zapudil chmury na jeho čele.
A doba ta, o níž mluvívala, nadešla. Naposledy přišla k vrbinám. Seděla u bystřiny, ukryta před palčivým vedrem ve stínu houští; odvrhla lehké střevíčky. V chladivém proudu stopila útvarné nožky, s úsměvem na rtech zahleděla se do zrcadelné hladiny. Snad usmívala se spěchajícím vlnkám v ústrety.
Jako o závod hlučíce kvapily malé hovorky blíž a blíže. Zvědavě přispěchala ta malá vlnka k vábnému úbělu, jak okouzlena se zastavila, pak přilnula k nožce, polibek tisknouc na ni: za ní se tísnily družky s toutéž zálibou, ano vášní. Ten polibek a malá hovorka roztouží se nadšena, víc a více line k ní, zahovoří, zašeptá, tajemně, nesrozumitelně a přec dojímavě – zamění se v průsvitné oko – bublinu. Dlouhý, tužný pohled utkví na vábné noze, i výše se osmělí zasáhnouti, zachvěje se, zříc až ona nedostižná místa plné tušené rozkoše – tužný
102
pohled: a vlnka, v oko – bublinu změněna, rozpryskne se v tisíc slziček, ty zapoletnou výše, kam až platil tužný vzhled: zničena je ubožka. Slzy upadlé zpět do proudu pojí se s jinými – povzdech, a zmenšena ubožka plyne dále v moře nekonečnosti, hnaná nutností.
A po ní připluje druhá, třetí – opět polibek, hled plný něhy, oko v slzách rozplynulé, vzdech touhy – a dále teskně spěchají vlnky: šum, hukot, bublání tajemné hovory...
Na její tváři úsměv dlí. Pro ni to toužení...
Smutkem obestřená tvář naklonila se přes její okrouhlé rámě. Jaká to protiva k úsměvavému obličeji vnadné ženy. Byl to on. Přišel. Tvář jeho jevila, že zná příčinu poslední schůzky.
„Konečně!“ volala neodvrátíc zraků od proudu.
„Nemínil jsem přijít.“
„Proč?“
„Nejsem dosti silen k této hodině a přec se shledávám ještě slabším maje se odříkat i posledního okamžiku setkání. Musil jsem přijít, abych ještě jednou, naposled uzřel Vás – milostpaní.“
„Jste nešetrný, toť zní jako výčitka.“
103
„Nikoli, klamete se. Předpovídala jste mi tento den, jen že já bláhový neuměl vyměřit svou vášeň zrovna do té doby. Promiňte, milostpaní.“
Slovo to již podruhé s hořkostí pronesené vyvábilo jí na čele mrak rozpačitosti a nevrlosti. „Nemáte tedy příčin mně zazlívat.“
„Nečiním tak. Nerozumíte mému bolu – nechcete!“ zašeptal.
Ohledla se. Byla nepříjemně dotknuta trpícím vzhledem milence svého. „Příteli,“ řekla, utajujíc bezděčnou soustrast, „přiznám se: rozumím Vám, ale nechci rozumět. Nechci, toť pravé slovo. Ta doba již pominula, kde jsem neuměla ještě shazovat pouta soustrasti, návyků. Mně nic na světě více nepoutá, prchám před každým zavzněním okovů.“
„A ty tušíte po mém boku?“
„Ano.“ Pohledla přímo naň. „Po Vašem boku, či vůbec zde. Již čtvrtý měsíc žiji na venkově; prožila jsem zde idyllu, první ve svém životě – krásnou. Bude mi vždy blaženou zpomínkou, více však nežádám. Čtvrtý měsíc! hrozím se toho. Vše zde dýše prostotou, něžným citem a věřte, bojím se citlivůstkářství – nechci utonout v něm, ač Vy snad nazýváte je podmínkou
104
cnosti. Nechci-li se v ně vžít, nalézám zde unavující jednotvárnost, a proto prchám odtud do měnlivého života velkoměstského. Nejsem slepě proň zaujata, chraniž bůh! znám celou tu blaseovanost velkého světa, znám tu pokrývku z uhlazených fysiognomií, zakrývající práznotu ducha, i ten lesk slonící neupřímnost, etiketu, zastírající frivolnost, sprostotu, krásu bez ducha, ducha bez síly; svět, ne lidi. Ale přeji mu, neboť jest pln změny, jest bez opravdového citu, ač vášní nepostrádá – a já se chráním citu! Jest to pro mne špatné vysvědčení, není-li pravda, ale sveďte to na vychování. Co nalézáte na venkově pod jmenem cit, jenž tvoří přiznávám člověka, shledáte zde pod jménem libůstka. Venkov jest útěcha, salóny jsou požitky. A těm náležím já. Hle, jsem upřímna, s takovým ponížujícím vysvědčením odcházím od vás a vy mi snad přiznáte jednu cnost: že ve mně dlí pravda!“
„O snižujte se, ještě více se pokořte, já vám vždy odpovím: „Miluji vás, oh miluji!“
Úsměv její stával se nuceným. „Příteli, proč taká slova? jste mužem, zde nemožno nic změnit. Příteli můj,“ dodala jemně, skoro teskně, dojmuta jeho bolem, „jest to nesmírné, ničiti chladným rozhodnutím, chladným slovem nej-
105
krásnější pocity, vášně člověka. Odpusťte, jsem ukrutná – uznávám to. Nenáviďte mne!“
„O, milostpaní!“
„Příteli, půjdu již.“ Povstala. „Popřejte mně i sobě jediné: zpomínku.“ Pojala jej za ruku. „Jednejte dle těchto slov a budeme spokojeni, setkáme-li se kdys v živote – pohled náš, kterým se uvítáme, bude náležet zpomínce: my budeme chladni.“ Usmála se. „Chci odejít s tou vírou, že jsem smířena s vámi“
Přitiskl ruce na tvář. „Nuž s bohem!“ Obrátil se k odchodu.
„Jak? Vy mi ani ruky nepodáte. Či nepřijímáte přátelství, jež vám nabízím za zhynulou lásku?“
„Milostpaní, od té doby, kdy jste dala výhost lásce mé, jsme si cizí; zpomeňte, jak nepřestupná mezera nás dělí: vy jste vznešená dáma milostpaní, já –“
„Ne, nechci slyšet ten výraz: milostpaní. Anjelo! Anjelo! nechť mně na rozloučení platí, chci, aby hlas váš nerozlučně s mým jmenem v uchu mi zazníval?“
„Toť svéhlavost, milostivá paní, libůstka,“ dodal trpce, poukazuje tak na její dřívější slova.
106
„Nechť!“ odvětila rozhodně, „chci tomu tak.“ Prudce se pohnula a vložila obě ruce na jeho ramena, obličej její se pošinul tak blízko k jeho tváři, že dech obou se snoubil, jej omamoval. Bezděčně vztýčil sklopenou hlavu, pohlédl v tu čarovnou hloubi jejího oka. „Anjelo!“ zvolal teskně, vášnivě a horoucně ji tiskl ve svou náruč. Zdaž cítila, proč přivábila ten okamžik? Pak sklonil se, horký ret spočinul na té drahé ruce. „S bohem! s bohem!“ zavzlykl. Slza skanula na něžnou její ruku. Zmizel. Slza bolu.
Okamžik potrvala v postavení, tlumočícím směsici citů. Na vzbouřená ňádra tiskla ruku, oko snivě za ním pohlíželo. Cos nevýslovného dlelo na této tváři, cosi, co nelze uhodnouti. Pak vzdychla. Zrak její padl na poslzenou ruku. „Škoda,“ zašeptla, leč hned pohrál úsměv na její rtech. „Dobře tak, jej bych byla mohla trvale milovat – dobře tak – a přec!“ Vyňala hebký batistový šátek a setřásši uroněnou slzu osušila bělostnou ručku. Úsměv nezmizel více s její rtů...
A slza upadla níže do proudu bystřiny, malé hovorky přijaly ji přátelsky mezi sebe, a ona vyprávěla jim o světě tom i o jeho útrapách, až splynula úplně s nimi, zanikla v proudu bystřiny,
107
jako tisíce běd jednotlivců zaníkává v proudu světovém – – A vlnky hovorky, hučíce, šepotajíce spěchaly dále v šírý kraj. –
Znáte Čtyrzámčí?
Znáte pověst s ním spojenou?
Víte, co jest fata morgana duševní?“
108