V TVOU KORUNU, ŽIVOTE...

Otokar Březina K. Egor Josef Holý Vladimír Jelovšek Karel Babánek Jiří Karásek ze Lvovic Jiří Karmín Emanuel Lešehrad Augustin F. Lubas Stanislav Kostka Neumann Viktor Dyk Jan Opolský Otomar V. Vilém Peča František Soldan Karel Engelmüller Antonín Sova Otakar Theer Zdeněk Tlamich Karel Toman Zikmund Winter

V TVOU KORUNU, ŽIVOTE...
V tvou korunu, živote, v tvůj smutek, ó ženo, krvavé korále nasázím, své bolesti věno. V mém srdci z ran úrodných ten rudý šperk vzpučel, kmit věčnosti, jejž jste rozšlehly, sen, příčina, účel a tajemství bytí chví v těch krystalech krve – ať na vašem čele zaplanou, mé oběti prvé! Tvou slávu ať zpívají, ó živote-ženo, [79] i bolestnou rozkoš bytostí, co z vás jich narozeno. KAREL TOMAN
80 ABY NEVĚDĚLI... (KUS POHÁDKY)
Zatím co dvůr jásal v slavnostech světel a princezny unylé a distinguované, princezny z příbuzenstva smály se způsobně a chladně, zatím co šuměly silně parfumované toiletty po sále při jemné hudbě delikátních valčíků a slonily se bílé zuby – zatím co běhali informovaní, rozčilení komorníci po mramorných, kobercovaných, osvětlených schodech: Opustil mladistvý princ šum dvora a vyšel do melancholie večera bez slavnostního hluku, jen s tím jeho tichým, velebným rozdechem přírody. Vyšel, aby vyhledal chudou svou lásku, která měla jít s okovem pro vodu – Bylo tak ticho večerem, kde hudba zanikala stromovou alejí. Tady, tady mohl nerušeně snít sám a sám dobrodružství svého štěstí.
[81] Miloval... Její oči byly tak prosté a oddané a rozumějící, její ruce tak upracovaně milé a oddané, její tělo tak teplé, mladé a oddané, i duše její tak zcela prostá, ale oddaná a rozumějící. Chodil mezi stromy pod rozklenutým nebem. Snil o ní. Snil, jak ji poprvé shlédl a zadíval se na ni, na její prostý účes, růžovou hladkou tvář, jak se na něho ona podívala nelíčeným, hned se poddávajícím pohledem. Snil, jak se mu tenkrát něco zastavilo v srdci nad něčím, co se nerodí v zámcích a o čem se v zámcích ani nezdá, cítil, jak je mu na tom děvčeti všechno tak náhle milé – a pak se s ní seznámil – a pak – – – Měla ho slaboučkého tak mocně, mazlivě ráda, jako děťátko... Ale proč nepřicházela? Díval se stromořadím. Ještě ticho. – Proč nejde, vždyť ho to bolíbolí. Snad už jest u kašny, baví se tam se stěží tlumenou vášní se silnými, plnokrevnými, hrubými muži, muži, kteří tak plně ukojí, tak prudce, tak snadno ukojí....ukojí... A už ji viděl s těma její prostýma a oddanýma očima, s tím čistým a prostým a oddaným tělem, s tou trpící, měkkou, instinktivní duší, vzdychající v objetí některého toho muže – – – Ach ano, ach ano, tak to bylo, tak to bude...
82 Vždyť on jí nemůže pranic dát, pranic svou nevýslovnou, chudokrevnou láskou... Šel tiše a smutně, raněný krutým bolem. Až do pláče mu bylo...
A tu ji potkal. Šla s okovem ke studni pro vodu, prostá, oddaná ve své milující starostlivé něze. Šel všecek šťasten podle ní, drželi se měkce za ruce jako dvě děti a mluvili šeptem. Musela do světa, vyhnaná od své macechy do neznámých měst, překřičených řinčením oken, tlučením beden a dusotem koní, do ciziny, do služby k neznámým lidem, do neznámých poměrů, za neznámým osudem... On musil také záhy pryč, nucen konvencí dvora do města podzimních mlh a padání sychravé melancholie. Ale ona od něho nepůjde, ona bude stále u něho, bez těch slabých, bílých ručiček a těch smutných očí nemohla žít. Jest její. Jak by si moh’ vůbec myslit, že by ho opustila? Půjde za ním tajně, aby nevěděl dvůr a netušil král a ne nenáviděla královna. Budou tak šťastni ode dneška, tak rádi se budou mít, ona bude docela jeho, docela pro něho. Půjde za ním, ona, chudá láska, za ním útlým a nemocným, ubohým a dobrým do města mlh a záhy rozžíhaných světel.
83 Vždyť ho má tak ráda, ráda, ráda... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A když osaměl princ pod těmi hvězdami zázračnými a hlubokými, sám a sám uprostřed tiché, velebné a teplé noci, pod stromy šumícími jako v šťastně vždy končící pohádce, v tiché když osaměl aleji, cítil, jak ji miluje, jak ji stále víc a více, jak ji nevýslovně miluje... A blížil se k zámku... Ani se mu nechtělo jít domů. Byl by nejraději prošel zde tak celou tu teplou kouzelnou noc v pláči a štěstí, steskem a radostí šílený jako dítě... A přece se blížil k zámku. Z dálky uviděl světla, kouzelně jemná hudba k němu přicházela do noci, nějak jinačí než dříve... A tu tak neskonale cítil, až umřít se mu chtělo rozepjatým štěstím, jak by všechen ten šum a nádheru dal za věčné šepoty s ní v červených prachových peřinách a pak a pak – za něžné a usínající kyvy chudé kolébky. Až umřít se mu chtělo – – –
JAN Z VOJKOVIC
84 OBSAH ALMANACHU
OTOKAR BŘEZINA CasČas15
K. EGOR Žlutá noc18
JOSEF HOLÝ Elegie konečná či hedonokosmická a také internacionální20
VLADIMÍR JELOVŠEK Ver sacrum23
KAREL BABÁNEK. To ticho27
JIŘÍ KARÁSEK Das Ewig-Weibliche30
JIŘÍ KARMÍN I přijdou proroci32
[85] EMANUEL ŠLECHTIC Z LEŠEHRADU Ticho34 U božích muk35
AUGUSTIN F. LUBAS Mráz v okna se zavěsil a noc mne rozsmutnila37
STANISLAV K. NEUMANN Salome39
VIKTOR DYK Povídka o sentimentálním krokodilu42
JAN OPOLSKÝ Na Griegův „Eroticon“50 Noe51
V. OTOMAR Romance53
VILÉM PEČA Jedné z žen55 (V. N.)56
FRANTIŠEK SOLDAN Nálada noci57 Rozchod58
KAREL ENGELMÜLLER Marnost60
ANTONÍN SOVA Kořist Duše67
[86] OTOKAR THEER Nápisy Duše Pokrytecká Panna70 Hallucinování71 Marný Průkopník73 Transatlantic74
ZDENĚK TLAMICH Smutný dialog76
KAREL TOMAN Siesta77 V tvou korunu, živote79
JAN Z VOJKOVIC Aby nevěděli81
E: sf; 2004 [87]
Básně v knize Almanach na rok MCM:
  1. ČAS
  2. ŽLUTÁ NOC
  3. ELEGIE KONEČNÁ ČI HEDONOKOSMICKÁ A TAKÉ INTERNACIONÁLNÍ
  4. VER SACRUM*
  5. DAS EWIG-WEIBLICHE
  6. I PŘIJDOU PROROCI...
  7. TICHO
  8. U BOŽÍCH MUK
  9. MRÁZ V OKNA SE ZAVĚSIL A NOC MNE ROZSMUTNILA...
  10. SALOME
  11. NA GRIEGŮV „EROTICON“
  12. NOE
  13. ROMANCE
  14. JEDNÉ Z ŽEN
  15. (V. N.)
  16. NÁLADA NOCI
  17. ROZCHOD
  18. KOŘIST DUŠE
  19. POKRYTECKÁ PANNA
  20. HALLUCINOVANÍ
  21. MARNÝ PRŮKOPNÍK
  22. TRANSATLANTIC
  23. SMUTNÝ DIALOG
  24. SIESTA
  25. V TVOU KORUNU, ŽIVOTE...