Odpusťte ženám...!
„seděla na rozcestí té cesty,
kteráž vede do Thamnas“
I. Moj. 38,14.
Jitro nádherné jak růže vzplálovzplálo,
s libanonských hor se rojil den!
Zlatá rosa plála v šťavné trávě,
vánek luzný šeptal v cedrů loubí
lahodné své zpěvy po vyspání;
ze studánek modré páry kvetly,
v dáli první zazvonila halže.
Judas zvolna stoupal do údolí,
sivý stařec Híras odollamský
po boku mu rosu s trávy stíral
bosou nohou. Do údolí Thamnas
ku střihání ovec vedla cesta
časně z rána oba statné muže.
Jako bílé páry nad jezerem,
tak se v dáli zvolna rozvlnila
bělorouná stáda Judasova.
Svěžím vzduchem libě hrály zvuky
stříbrných a harmonických halží...
Híras zbystřil kroky, tato hudba
nejsladší mu byla ze všech zvuků,
které slýchal zníti od mladosti.
Ale Judas s nachýlenou hlavou
nazpět zůstal v hlubém zadumání.
Co mu plátno hojné požehnání,
jež se rojí v pláních zelenavých,
když mu jeho srdci nejmilejší
jako kletbou vymírají z domu.
Po Herovi Onan, nyní Sue
opustila jeho bílý stánek
v šeři oliv, fíku, zatlučený
u potoka vody pramenité...
15
Komu dám svá stáda bělorouná?
Sela vnuků útlých neuštědří
klínu mému, který touží dávno
po jich hravém, luzném laškování,
po objetí teplých plných ruček,
malých rtíků něžném zulíbání...
Nemocen jest Sela od mladosti.
Komu dám svá stáda bělorouná? –
Nachýlenou hlavu, v zadumání
na rozcestí přišel v údol Thamnas...
Ze studánky modré páry kvetly,
v dáli první zazvonila halže,
když se Thamar, smutná, bledolící,
v letním plášti s tváří pozakrytou
usadila v Thamnas na rozcestí;
slza horká spadla jako perla
na ňadra jí bujná, která vánek
odhaloval časem, aby růže,
které zkvetly v horách libanonských,
schýlily se v žhoucím uzardění
zase v dol. A bílé ruce spjala
na koleně, v němém ustrnutí
vyhlížela v dáli, bolně lkajíc:
Mladosť prchla svěží jako rosa,
pravé lásky v ní jsem nepoznala,
jako růže, která v hlubém stínu
sykomory kvete od mladosti.
Sny mé žhoucí jako pýří lehké
prchly v dál, když poznala jsem muže,
rodné bratry, kterým lov a stáda
byly milejší než mladá žena...
A já přece žhnula milostností,
toužila jsem sladkém po objetíobjetí,
jako poupě touží po paprsku.
Půvaby své vstříc jsem nesla ráda;
marno vše, já syny neobjala,
nevdechla jim žhavým políbením
touhu slávy mužné – svoje dumy.
BožeBože, víš, že jediná to radost
každé matky syna vinout k prsu,
zpívati mu píseň po praotcích.
Bože, staré Sáře dal jsi syna,
když již přestal dávno běh jí ženyženy,
a mně, mladé, kypící a svěží
radost tuto slastnou odepíráš?
Padli muži rukou tvojí silnou,
trestající rukou kdesi v poušti,
toužný Sela chorý čeká konce,
16
vdova jsem, ach, smutné odříkání!
Bože, Bože, sedím tady hříšná
v touze rozkoše a milování...
BožeBože, odpusť, nejsem sebe mocna –
odpustíš mi chvějné provinění?
Mám se vrátit? Šedé šaty vdovské
mám zas vzíti na své bílé tělo,
které touží hříšné po rozkoši..?rozkoši...?
BožeBože, půjdu! – Nebudu mít synů! –
Zůstanu – však hrozné pomyšlení,
jest to přece otec mojich mužů...
Tamto jde, ó Bože, co mám počít?
Pozdě již, mé srdce tluče slastí,
tělo mé se chvěje divným žárem,
Hospodine, děj se vůle Tvoje!
Judas došel právě na rozcestí.
Jitro nádherné jak růže plálo,
s libanonských hor se rojil den.
17
Sigismund Bouška