ZE SBÍRKY „JÍNÍ“.

Ladislav Arietto Jan Calvi Jan Červenka Irma Geisslová Josef Hásek Jan Herben Jaroslav Herda Čeněk Holas Jaromír Hrubý Josef Vlastimil Hrubý Jan Hudec František Chalupa Josef Kalus Josef Klvaňa Jan Korec Jaroslav Kosina Antonín Koukl Karel Leger Otakar Prokoš František Roháček František Svoboda Matěj Anastazia Šimáček Alois Škampa Lev Scholz František Táborský Jaroslav Tichý V. A. Velen Václav Veverka Josef Voráček Jan Žeranovský

ZE SBÍRKY „JÍNÍ“.
Strom mladistvý se oděl v květ, sny přišly v jeho stínu dlet. V šum jeho jsem se pohřížil, a při pohádkách milo zdřím, jen zdřím: jak dlouho, zdali vím? a podzim už se přiblížil. ——— Kři holý, kdy tě oželím! V tvůj stín jsem sedal s veselím – ó jak’s byl v květu spanilý! Zřím zas tě a – jdu vesel dál, bys nikdy na mně neshledal, jak ostny tvé mne ranily. ——— Ó prodli, slunce, na vršku, v tvém nech se zhřeji papršku, a neodcházej ze mlází. Víš, přicházelo’s, ani šust, sny líbalo’s mi s mladých úst, a teď? – Juž s nimi zachází! ——— [74] Až, děvče, nebude mne víc, tu karafiát vypěstíc mým posypávej popelem, a vzkřísíš mne v květ bělostný. Až vůně – šept můj milostný tě zlíbá, odvěť pocelem. ——— Tichounce, zvonku, tiše zni; juž moji snové v duši sní jak v dole rodná vesnička. Ó spěte, sny mé milené; tam v chatce, tělo schýlené, se za vás modlí matička. ——— V luh rád jsem sny si vodíval, kdy stromek v květ se odíval. Teď srdce ve rmut rozčeří v ně padající zpomínky, kdy zřím, jak mladé na kmínky sníh padá s bílou kadeří. ——— Už stroj se, strome, do jíní; stich’ ples, dým stoupá ze síní a brzo v led se promění. Strom mlčí, ani nehlesá; jen větve spíná v nebesa jak v modlení. ——— 75 Mně na okénko klepe mráz, že ze světa se vrací zas. I naslouchám, proč přichází: slov jeho šat má samý třpyt a srdce tepla ani svit, až mne to v srdci zamrazí. ——— Teploučko, teplo u kamen, děd dumá zhaslý mládí sen; stich’ bol, už zraku nezkalí. Jas luny snivý k němu zří, a na skle jíní zahoří: toť z jeho slzí krystaly. ——— Jsou vánoce. Zas u jeslí na stromek dárky přinesli. Když srdce jsem se otázal, v dům milený šla myšlenka; a mráz, co hledím z okénka, mně na skle kytic navázal. ——— Bůh zdřím. Svit oka jeho zhas pln milosti; byl zimní čas. Hle, juž se budí Bůh, jenž snil, a jeho směvem rdí se květ, a plná květů šeptá snět, že boží sen se vyplnil. ——— 76 I dotek jsem se květu úst, a kol mne lítl šeptu šust jak z posvěcených lásce chvil. Co cítím? Mně se prsa dmou, lesk nebe svitl v duši mou, sám Bůh to ke mně promluvil. ——— Už jaro je tu u chýšky; zní v sadě k plesu kalíšky, med nesou stromy k obětioběti, až vůně stoupá do nebes. Pojď, milá, sám Bůh dnes je kněz, on lásku naši posvětí. ——— Ó zbuď se, zbuď se, motýlku, je tobě žít’ jen na chvílku, hle, z medového kvítí ssaj! Ó spěchej, jaro utíká, a s ním tvůj život zaniká – motýlku, zbuď se, přišel máj! 77 Jan Hudec.

Básně v knize Almanach české omladiny: