JAROSLAV z BOSKOVIC.

Ladislav Arietto Jan Calvi Jan Červenka Irma Geisslová Josef Hásek Jan Herben Jaroslav Herda Čeněk Holas Jaromír Hrubý Josef Vlastimil Hrubý Jan Hudec František Chalupa Josef Kalus Josef Klvaňa Jan Korec Jaroslav Kosina Antonín Koukl Karel Leger Otakar Prokoš František Roháček František Svoboda Matěj Anastazia Šimáček Alois Škampa Lev Scholz František Táborský Jaroslav Tichý V. A. Velen Václav Veverka Josef Voráček Jan Žeranovský

JAROSLAV z BOSKOVIC.
Umlk’ dálkou hlahol krvavého kvasu. Přede hradem zpurným nepřítele,nepřítele ženyženy, naseto zas mrtvol jako sžatých klasů, nakupeno mečů v směsi kamenů. Pod plachtami stanů podál hradní stěny Matiáš král s pány myšlenek tlum dravý darmo skryti touží v závoj lehkých snů. Nohsledů dav pilný, zlata nedočkavý obletá mu stále kolem bílé hlavy lživých slov mu těchu nesa s pokorou. Z potměšilých hlasů jedva šeptné zvuky do líného vzduchu dokola se strou: Jaroslav jak v boji půvab paní hradu, zlato hebkých vlasů, rozkoš sladké muky v duši bídné váží těžkou nade zradu vodě čety v zhoubu nepřátelských střel... Večer po krajině již se rozletěl. Zapálených ohňů záře matná, snivá táborem se plíží, líce na osmáhlé vojům zvolna padá jako světlý stín. A tam z Boskovic pán v středu čety svojí myslí sotva hádá, v bouřném nepokoji hněvu žár proč králi vzňal se v hrudi náhle, těžká duma sedla pod obočí sivá a vše kolem ztichlo jeho na pokyn: [85] „Vězte, mani, voji, slovo kormutlivé! Ve zápalu mocném touhou nadšeni útočili jsme tu jako šelmy divé; pyšným bokem, skalou ku dravčímu hnízdu cestu klestili si v pršce kamení metaného s věží, ve střel dešti, hvizdu. Krví svou však darmo vzdorovitý bok kropili jsme, co nám zhouby léčku snoval Boskovice pána zradný, tajný krok. Dlouho nad vinou jsem strážnou ruku choval, nechť již zkosen padne k žatbě zralý klas!“ Pohnuly se páže, maně k mečům sáhly; v líci každý kryje podivení, žas... V tom viz, Boskovec již pánů projda tlupu přede králem hlavu ve pokoře klopí. Čelo přísno, bledo; v oku oheň svitl jako záře pablesk, jenž se v krunýř chytl. „Křivě mluvil’s, králi, vojů ve zástupu. Slova tvého hrot mi do duše se topítopí, darmo utracuje život nevinný. Když noc temnátemná, chladná chmurou na zem padla a v líce mým vojům spánek těžký, tuhý, nad zkrvenou zbraní, nad spícími druhy ve staně jsem bdíval s lunou jediný. A když poslední pych nepřátelských hlasů nade hradem uhas’, v šerém nočním jasu vodil kroky své jsem v příkré úbočí, hvězd-li matná záře nové cesty, tajné na hrad neodhalí v skále nepodajné, aneb zrak-li můj kdes zrádce nezočí. Bezvinná šíj moje, tknutá mstou teď zloby nezvykla se klonit hříchu do poroby, aniž na tvou hanu v prach se pochýlí! 86 Ale slovo děl jsi; přisel sluha tvůj krále poslušen být, dále rozkazuj!“ Vášní rozechvěný vládce k manu zírá, v hrudi pomstu tají, v pěsti ocel svírá a ret horlí spěchem v bouřném záchvatu: „Nuže, zpupný sluho, ocel bleskná, hbitá ctíti naučí tě krále šediny! Viz, kol svědků dav tu, již tvé střáhli kroky. – Než tam slunce vzplane dvakrát nad hor boky, krví bídnou shladíš těžkou svoji vinu; prostřed města mého kata širočinu měj si porubaným druhům v odplatu!“ A v zápětí zříť hned smolnic při plápolu pochopů jak smečka tmavým svahem dolů za pokřiku chvátá vlekouc vězně v středu. Ples jim divý sálá z tupých ze pohledů a smích hrubý, hlučný hrudi tvrdé vzdýmá, kdy juž Vídeň noří jim se před očima. V mracích hvězdy hasnou; chvílí měsíc hledne a mdlý jeho paprsk v noční mlze bledne; nerozhřívá sluhům duše hanbou spjaté, ani kroků zvrací, aniž cestu mate, hází jen svůj pablesk, žalářů kde stěny mizí v směsi domů nocí obestřeny... Třetí noc již prchá. Žalem nezlomen vězeň v kobě čeká. Slza drobná jen díkem bolestnějším jasné oko vlaží, když lid bezčetný, jenž kol se v davech sráží, hřmí tu u žaláře hněv svůj z křiva soudu a dál vlnou kvačí v rozechvěném proudu. Třetí noc již prchá. Hradu přede zděmi znamená král, v žase vichru perutěmi 87 jak zlá bouře letí až sem ku táboru. S pány hotuje se k usmíření sporu poslům vele v spěchu k zrádci u síň tmavou, by jen o milosť lkal, jist že bude hlavou. – Vězeň čelo zvedá, chmurně usmívá se s pohrdáním hledě k poslům přibylým: „Rcete pánu svému, mou že odpovědí, by jen k slovu stálstál, a den až svitne nový, bezvinnou pak šíji rád že katanovi pod meč jeho mstící k ráně nachýlím.“ Zatím červánky juž na obloze hoří. S domy město šíré v zlaté plane zoři. A král o čem dumá jeda četě v předu? Nedočkavosť plachá obrazí se v hledu a již starý hněv zas ve tvář se mu stele, odpověď kdy mluviť slyší hlasatele. Sotva vystoupilo slunce na oblaky, směsice tam lidu obracuje zraky, kde má prostřed města konán býti soud. U lešení vězeň v duši nepohnutý s díkem obezírá lidu mocný proud. Touží ještě v dálku, žal mu sedá v skráň; touží ku severu, obzor překlenutý kde se níží zvolna nade rodnou stráň, kde choť mladá, věrná, růže v jarní vnaděvnadě, a dvé dítek sirých otce ždají v hradě. – Hle, v tom hlavu k špalku mlčky přikládá a juž výkřik letí po zástupu s chvatem: „Nezahyne vězeň, kat porušen zlatem a meč kletý nesmí hrdla tknouť se celý!“ S pány Matiáš král opodál zrak třeští: „Co hluk vzdorný hlásá, jitření co věští, 88 jakou záhady síť lid tu upřádá? Ó jsem ještě králem chátře zlolajné. Nechť juž sluha vzdorný za svou vinu želí a s ním citlivé to plémě prodajné. Oběť pochlebníkům – čistou zrady hříchu dal jsem ku své hanbě, slepý ve přepychu!“ A v tom v zápětí hle, mžikem ocel blyskla, z obnažené šíje krve červeň tryskla a lid rozbouřený hne se blíž a blíž, kamení dešť hustý na katana hrouze pod záštitu béře vězně v jásotu; než tu dechem svojím ve plamenné touze darmo tělo budí znova k životu... Vzplály četné zraky, sterá kmitla dýka, ale král tam s pány k hradu prchá již: „Nebezpečná hra tu s lidem náhle vzniká... a já rád bych ještě hradní ztekl výš!“ 89 František Chalupa.