PETR Z KRAVAŘ.
I.
V své čarovábné ranní cloně
se usmál červencový den.
Již po hotově stojí koně
a kol se tlumí davy žen.
Pan Petr z Kravař na kůň sedá
a dlouhý urovnává meč.
Matička jeho stará, bledá,bledá
tu promluvila k němu řeč:
„Kde budeš vidět pravdu, víru,
tam obětuj se životem;
je svatou věcí bohatýru
za rodnou umírati zem.
Co hlásáno nám velkým Husem,
to cti a chraň a braň a haj –“
Již jízda z hradu rychlým klusem
se vyřítila v šírý kraj.
Zem duní, sténá květný luh
pod tíhou obrněných rot.
Vlá hedbáv korouhevných stuh,
plá v slunci dlouhých kopí hrot.
[95]
Když vidí hejtman pražských měst
a obcí v dáli Petra jet,
hned poslu šeptá rychlou zvěst
a ten se za ním pouští v let:
„Hoj, pane Petre, stůj a slyš!
Hle, Zikmund bílé Prahy zeď
chce přelézt lehce jako myš...
Moh’ bys nám dobře prospět teď!“
Jel s odpovědí posel zpět
a Petr dále s lidem zas,
kde zraje na rovinách klas,
kde pučí na lučinách květ.
Tam nad Nuselským oudolím
se k nebi zvedal šedý dým,
tam tichounce se Zikmund krad,
by osvobodil Vyšehrad.
Tam k němu s lidem Petr v kvap
se do tábora jeho hnal.
A Zikmund liška zaplesal,
že jednoho zas hejla lap’.
I jistil ho milostí svou,
jak potře hejno českých hus,
že Rosu, pannu spanilou,
mu římský oddá nuncius. –
96
II.
Noc teplá s kouzlem snivých krás
jak holubička slétá s hor,
a den svůj zlaty háv i pás
ukrývá v tmavošerý bor.
Pod planou hruškou na luze,
jež bledých květů jemný pyl
na vetché sype haluze,
se Petr s Rosou zastavil.
Nad Prahou nebe baldachýn
se mění v tmavý zlatohlav;
do mraků ční velebný Týn
a jiných věží pestrý dav.
Na báních věží zlacených
si paprsků hrá světlý tlum
a od Vltavy vlnek smích
se mísí v žaluplný šum.
Jak stařec, jemuž snů květ sprch
a rozkvet jenom šedinou,
tak v hladině vod Petřín vrch
svou hledá mladost jedinou.
Jak honec,honec noční sivý mrak
se za červánky žene v lovlov. – –
Tu dívka zvedla k Petru zrak
a snivý byl ton jejích slov:
97
„Však zapomenu na hory,
v nichž mladost svoji žila jsem;
ty vaše nivy, pahory
jsou lepější než vlašská zem.
„KamKam oko hledne – samý květ,
kam ucho slechne – samý zpěv.
Proč hubí zem tu celý svět,
proč i váš pustoší ji hněv?“
Zrak její zalet v šerou dál
a ruka klesla tiše v klínklín. – –
Pan Petr mlčky tady stál
a líce jeho přelet stín.
Či zachvělo jím vědomí,
že pomáhá svou matku bít,
či velelo mu svědomí,
by zítra odvrh meč i štít?
Ba zítra, zítra, zítra snad
se řekou valit bude krev
a hlavu vztýčí pyšný had
a bránit se mu bude lev.
Den bílý světlý bav i pás
již ukryl v tmavošerý bor;
noc teplá s kouzlem snivých krás
si hoví na temenech hor.
98
III.
Noc vlhká v tmavém oruží
se v říše svoje vzdaluje,
den bílý stoupá do růží
a nivy, lesy celuje.
Zem duní, sténá květný luh
pod tíhou obrněných rot.
Vlá hedbáv korouhevných stuh,
plá v slunci dlouhých kopí hrot.
Tam nad Nuselským oudolím
si bledá poletuje smrt
a hrozí spárem krvavým
a vyje jako běsný chrt.
Voj Pražan táhne z pevných bran
a hluk se na hluk stahuje
a se všech koutů, se všech stran
smrt volá k hodům krahuje.
Meč o meč zvoní, ječí roh
a hvízdá hejno kalných střel,
stoh mrtvol kryje nový stoh –
a vše dým a kouř obestřel.
Kde nejhustější kopí jež,
kde nejhrozněj’ dech smrti vál,
kde nejkrutější bují řež,
tam Petr s Moravany stál.
99
Jen Češi s Čechy bojují,
jen Češi v poli zmírají,
jen Češi s Čechy vojují –
a Uhři klidně zírají.
I volá vůdce Jaroslav:
„My krví luhy zrosili,
my mrtvých máme na sta hlav,
ať Zikmund pošle posily!“
Leč Zikmund nedbá znamení
a vypravuje posla zpět.
Krev potoky se pramení
a hyne všeho lidu květ.
To vida zalká vůdce kmet:
„Nač mám se za Zikmunda bít,
lid nechat bratrům ubíjet
a zrádce vlastním tělem krýt?
Zpět, k ústupu!“ zní jeho hlas
a tělo chví se jako dub,
kol něhož bouře slaví kvas.
„Zpět, k ústupu!“ zní hlahol trub.
„Zpět k ústupu!“ v dál ječí roh
a ustupuje celý voj.
Jen Petr množí mrtvol stoh
a s Čechy svádí nový boj.
Kůň poraněný pod ním pad
a na krvavou strh jej zem
a květ života jeho zvad
pod lítým koňským kopytem.
100
Strach honosivé Němce jal,
že na komoně sedají,
že pouštějí se v divý pal
a spásu sobě hledají.
V plen Pražanům pad’ Vyšehrad
i tábor Zikmundův i stanstan. – – –
Most na řetězích hradní spad
a vojsko mizí v klenbě bran.
IV.
Noc nová v lůně snivých krás
jak holubička slétá s hor
a den svůj světlý háv i pás
ukrývá v tmavošerý bor.
Tam v oudolí, kde s políček
vlál žlutavý a plný klas,
krev stéká v mnohý dolíček
a kalem kalí mnohý vlas.
Tam Rosa v místech stanula,
kde leží Petr bohatýr.
Smrt z jeho tváře vanula
a z lící netušený mír.
Pláč její prolet nebe výš,
že zachvěl by se při něm kov –
a jako krůpěj krve v číš,
tak padá každé z její slov.
101
Tvář sinala a jazyk tuh
a mlčky chví se siný ret:
„Snad za to trestal tebe Bůh,
žes pomáhal vlast ubíjet.“
102
Josef Kallus.