LEDEN.
K nám přišla zima. Chýší vetché krovy
sníh zavál něžně v obal atlasový
a země skryla ztuhlou hruď, dřív vonnou
měkkounkých krajek teplou pod záclonou.
Ach, přitrhla ta zima z nenadání!
S náručí ledovou a bledou skrání,skrání
jak lesní víla kdysi v půlnoc tmavou,tmavou,
nám zašuměla křídlem nade hlavou,
a když nás v chýších probudilo ráno,
juž bylo všecko sněhem zasypáno
a okna bílým potáhla se květem
a my se zřeli opuštěni světem.
***
Jak ptačí hnízdo skryté do křoviska
hluboko v hvozdě leží naše víska
a napolo se mezi stromy ztrácí.
Teď v zimě zabloudí sem jedva ptáci,
jež vyhnal hlad a divý vichr z houští;
jen stopy vran zří oko v sněžné poušti
a větví třpyt, jež tíží zmrzlá rosa
a v sluch zaletne jenom hvízdot kosa,
jenž v pustém lese tklivě s větrem kvílí.
[215]
Zde naše víska; kolkol hvozdy stojí,
tož jedle, sosny, samé tmavé chvojí,
jen jeden průsmyk východ otevírá,
a za ním – pláň spí zavátá a šírá.
Tam, kde se v mlází plotu rysy tají,
teď laň se mihla lesa na pokraji
a zas jak přízrak mizí v křovin temně
a pod nohou jí zvoní zmrzlá země.
Po kalném nebi šedé chmury letí;
zas tlupy nových prvým ve zápětí
vysoko vznáší vichr nad závěje
a zrak tvůj bludný volně sleduje je,
až zemdlen utkví v nedohledné pláni,
kde jako motýl mha svá křídla sklání
a v hustých sloupech bílou hmotu kupí.
Je ticho kolem, jenom vítr hvízdá
na holých stromech šumě v prázdná hnízda,
jež kdysi v nitru hřála ptáčky svěží.
Teď na nich sníh a vlhké mlhy leží,
jen stébla slámy trčí smutně z chvojí
a každý šust jich bodá duši tvoji.
Kraj v chladném vzduchu ostře vyjímá se.
Zříš, jak se potok valí v divé kráse
s dunivým hřmotem těsnou skalní strží,
nad kterou sosny černé ruce drží;
jak ve žlab tmavé rokle ponořený
se pění bílé vlny pod kořeny
a tiše sjíždějí v sklon nízkých splavů.
Den truchlivý juž k horám chýlí hlavu
a ukrývá se v spoustě šedých mraků.
Teď zasvitlo to bleskem v jeho zraku,
pak pod oblaků stín a barvy chudé
vytrysklo náhle velké slunce rudé
216
a všechen západ jedna vlna zlata
a v jasném světle tone každá chata.
Hle, chmurným lesům nach též vznítil tváře;
v hloub jejich linou proudy smavé záře
jak jiskra vášně zespod dívčí brvy.
A celý úval ozářil se krví,
kol karmínem se třpýtí štíhlé sosny,
z nich mlha svítí jako povlak rosný.
Modříny, tisy, smrky, sosny, jedle,
vše září z šera temným nachem vedle
a zlaté slzy smolné pryskyřice
v tmách jiskří jako žlutá hříva lvice.
Co sněžných pršek suků kolem blýská,
co démantů se věší na křoviska,
hvězd mihá, honí na každém se kmeni!
***
Juž za červánky zimní slunko mizí.
Na rakev dal mu západ zlato ryzí
a zahaleno z mlhy tkaným florem
jak žhavá slza visí nad obzorem
a snivě zírá v zasněžená lada.
Teď pohnulo se nad propasť a padá...
Jak lodní vlajka v dáli nedohledné
lesk smavých růží chvatem v pláni bledne,
v kraj rozlévá se zvolna šero teskné
a na horách jen lávy pruh se leskne.
Teď ještě v lese, kde se večer skrývá,
sníh zazářil a juž se v kraji stmívá.
Mráz vzduchem zahvizd’ píseň plnou bolu,
tma vstala z houštin, večer vyplul z dolu.
217
Hle, v naší vísce rozžehli juž světla.
Chat okna náhle jasnou září zkvetla
a každé ve tmu jako luna hárá,
že mléčným třpytem stkví se vůkol pára
a na plotech se svítí sníh jak ve dne.
Ó, jaké blaho sedět jenom v jedné
z těch chýžek skrovných, jež jak slípky malé
spí roztroušeny řadou po úvale.
Tam každý večer hoří louč juž záhy,
co vichr sněhem zasul krov a práhy,
a pod komínem rudý oheň praská
ty zhřívaje, jež svedla k sobe láska.
Tam lidé bydlí poctiví a hodní,
již spolu tráví důvěrně den po dni,
již v prsou mají samá srdce ryzí
a přírodě se nikdy neodcizí.
Jsou chudi, často v bídě zimu tráví;
jim osud přál jen les a nůši trávy,
jen suchý mech neb hrstku suché píce
a staré sosny plné pryskyřice.
Teď, když je zima vypudila z lesů
a závoj skryla v hvozdě houštím vřesu,
jenž podél stezky v mýtinách se kříží,
zas vrátili se v tichý asyl chýží
a doma sedí v milých rodin kruhu,
zas otcem jest, kdo druhem byl dřív druhu.
Jim nyní blaze po skončené práci,
když za ně vichr stromy v lese kácí,
jich bodré srdce při tom nechvěje se,
jsou oni jisti doma, v prostřed lese.
Ó, jaký život, v který taká krása
svých křídel všechen snivý půvab střásá!
218
Při svitu dračky za velikým stolem
niť tenkou přede žena; děti kolem
a nejmladšího děd sám v klíně houpá.
Jak září líc na úsměv jindy skoupá,
když oko vidí, že ten malý šelma
bílého vousu v ruce přehoušel má
a důvěrně jej k sobě z brady tahá.
Co veselí tu, lásky, smíchu, blaha!
Když na večer tma pozdní venku vzrůstá
a báj se loudí starcům v zlatá ústa,
když jalo všecky kouzlo dávných zvěstí
a na ohnisku praská vonné klestí,
ti lidé vědí, co je pravé štěstí!
219
Lev Scholz.