Žena husitská.

Bohumil Adámek Dominik Beznaděj Svatopluk Čech Jaromír Čelakovský Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dvorský Josef Otakar Forchheim Jaroslav Goll Gustav Heš Otakar Hostinský Alois J. Jizerský Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Václav Kropáček Jaroslav Lisec Ferdinand Marjánko J. Kyril Maryša Emanuel Miřiovský Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý František Ladislav Polák P. J. Přibylovský Ladislav Quis V. Sázavský Josef Václav Sládek František Šimeček Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Hanuš Věnceslav Tůma M. Turenský S. Velen August Vlašímský Jan Vraný Vojmír J. Wünsch August Zátka V. Zikmund Želmír

Žena husitská.
Na západě již rudá zář pochovává den a rudou září vršek s kapličkou osvětlen; v kapličce před oltářem tu žena poklekla a ze srdce se modlíc ze srdce povzdechla. „Otče náš na nebesích! moc převelkou ty máš, „dejdej sílu mužům našim, vlej chrabrost ve voj náš – „všakvšak velkým kdy, ó Pane! převelkým kdy náš hřích: „pakpak sám shlaď, Otče, rod náš – jen smrt ne od cizích!“... A pode vrchem, na němž ta kaple k nebi ční, tam boj se vlní krutý a ráz za rázem hřmí a křižáků voj lítý, sotva byl ucouval, se s novou zase silou ku předu dere dál. [139] „„Nuž boží bojovníci! Bůh neopustí svých; „„tožtož za mnoumnou, bratři, za mnou do řad nepřátelských!““ – Tak starý volá Božeh, zas nadšeně zní zpěv a blesk jak nebem bouřným, tak půdou rdí se krev. A jako jarý jelen se vrhá Božeh v boj a ve střed šiků cizích se řítí český voj a s vichry hučí hromu hluk, nebem blesk jen plá a zmatek v cizím voji – druh vražděn od druha. Tu lítá bouře míjí, nepřátel prchá pluk, již hvězda nebem svítí a utichá již hluk. Husité zpěvem vzdavše dík, šetří raněné, pak spánkem sílí ty údy znavené. A měsíc nebem pluje, ku kapli vleče se muž krví pobrocený – to starý Božeh je; však sesuto půl kaple – „„Ó ženo, ženo má! „„ČiČi na smrt raněnému mi bouř tě urvala?““ A jak se ssutinami k oltáři bráti chce, na stupních oltářových – bez duchu žena je; tu krví pobrocený pokleká Božeh k ní a líbá líce bledé a slza v oku dlí. 140 „„Má ženo, drahá ženo! hle Božeh, Božeh tvůj! „„jsemjsem těžce, na smrt raněn, již rány ovlažuj „„aa zastav proudy krve, ty proudy převřelé „„aa věz, že zahnány již ty roje vetřelé.““ – I zadumá se žena – „Ach, nejsi-li jen duch, „pakpak veleben a chválen budiž všemocný Bůh!“ A slzami mu vlaží ty rány palčivé – tu náhle temní zraky se jeho ohnivé... „„Ha, slyš jen, ženo, slyš jen – neb mámí mne snad sluch? „„jakjak z dálí nové roje – ach pomoziž nám Bůh! – „„jakjak vrahů nové roje se valí, valí sem – „„achach, ženo, ženo drahá... já blízek smrti jsem! – – „„JižJiž cítím sahat na mne poslední hodinu – „„kdokdo povede, ach kdo teď v boj moji družinu? – „„kdyžkdyž matka v oulu zemře, roj pak se rozlétne... „„aťať nedozví se, ženo, můj roj o smrti mé... „„ZdeZde umírajícímu mně, ženo, přísahej, „„žeže nikdo o tom nezví – a hned, hned pochovej „„moumou mrtvolu, byť teplou – mezi tím kamením... „„aa místo klaté neznač nižádným znamením!““... 141 – To řeknuv usnul na vždy a žena objala naposled chotě svého – z krunýře vyzula a teplé ještě tělo zakryla kamením – – pak lesklý helm a pádný meč připla údům svým. Však blíž a blíže hučí nepřátel divý ryk a Husité se staví již v nový, chrabrý šik; než, křižáků roj velký a je roj nezemdlen, Husitů voj ach mdlý již – již s vrchu setlačen... Tu – v střed se nepřátelský helm vrhá Božehův a za ním skrovná četa husitských hrdinův – a kraji den již vládne – již prchá nepřítel, zanechav v kapli mnoho a mnoho mrtvých těl. – A zlaté slunko pluje spanilým blankytem i osvěcuje tiše tu pobrocenou zem – kde voj, mdlý bojem, klečí a kde na kamení tu mrtva leží žena – kde hrob bez znamení. 142 Frant. Ladislav Polák.

Básně v knize Almanach českého studenstva: