Klášter svatojanský.

Bohumil Adámek Dominik Beznaděj Svatopluk Čech Jaromír Čelakovský Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dvorský Josef Otakar Forchheim Jaroslav Goll Gustav Heš Otakar Hostinský Alois J. Jizerský Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Václav Kropáček Jaroslav Lisec Ferdinand Marjánko J. Kyril Maryša Emanuel Miřiovský Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý František Ladislav Polák P. J. Přibylovský Ladislav Quis V. Sázavský Josef Václav Sládek František Šimeček Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Hanuš Věnceslav Tůma M. Turenský S. Velen August Vlašímský Jan Vraný Vojmír J. Wünsch August Zátka V. Zikmund Želmír

Klášter svatojanský.
V klášteře svatojanském už dávno prázný kůr, v klášteře svatojanskémsvatojanském, tam travou zarost dvůr. Nenajdeš mnicha v celi v modlitbě před křížem, nenajdeš mnicha v polipoli, by sobě oral zem. To vše před lety bylo, teď jiný přišel čas, mnich za dne spí a v noci jej bujný čeká kvas. Co jim jsou staré řády, co stará víra jim, jen to, co máme, pravda, a to, co nad to, dým. – Po velkém refektáři noc rozložila se, číš vyschla, mnichů chasa už utajila se. Jen věčná lampa kmitá před křížem v svitu mdlém; máť bolest ve své tváři, a bolest v oku svém. Tu za obrazem obraz kol síně zavěšen, tu opat za opatem, co měl jich klášter ten. A ti jsou všichni mrtvi, jen jeden živý tu po dlažbě chladné kráčí zahalen v habitu. [171] Pravice kahán nese, po síni bloudí hled, zvuk kroků klenbou zvučízvučí, až ztichne naposled. Kol překocené stoly, po zemi mnohá číš, a hlavu kloní opat ve bolu níž a níž. On stár a sláb a bujná ta mysl mnichů je, on vidí hříchy jejich, však nezná trestat je. Tak přísně naň pohlíží předchůdci se stěny a z venčí vítr hučí jak žalmů ozvěny. I rozlítne se okno, kahánec zhasíná, jen lampa svítí dále, co přede křížem plá. Dvanáctá zvučí s věze, před křížem klesá mnich, k modlitbě pnou se ruce a úděs ve tvářích. „Ó pane, promiň viny, ó panepane, milost dejdej.“ – A v nově počal vichr po síni divý rej. Tu za obrazem obraz kol síně zavěšen, tu opat za opatem, co měl jich klášter ten, a ti jsou všichni živi, jen jeden bez žití před Kristem ve prach klesá a lampa zasvítí. Tu za obrazem obraz se kolem rozstoupí, tu za opatem opat oživen vystoupí. To tichý, smutný průvod, jej první opat ved, až před posledním stanul a na něj upřel hled. A povznes berlu svoji a dotekl se jej: „Ó povstaňpovstaň, JeneJene, z prachu a nás se nelekej. „JenJen srdce tvé tvá vina, jen slabost tvá tvůj hřích, „tyty prosit jen si uměl, a neznal kárat jich. „TeďTeď Bůh je bude trestat, když člověk netrestal, „teďteď Bůh jim vezme v hněvu, co v milosti jim dal. 172 „JenJen jednou ještěještě, JeneJene, povolej konvent sem, „aa co jsi zřel i slyšel, to věrně zvěstuj všem. „AA rci, že ku pokání jen krátký dán jim čas, „tystys poslední byl opat, tvůj neslyší-li hlas.“ A Jan se zdvihá z prachu, ku zvonci vleče se, a přízrak mizí kolem, kdy zvuk se roznese. I nesl zvuk se dále, od celi k celi spěl, už refektář pln mnichů, kdy ještě nedozněl. „Co od násnás, otčeotče, žádáš ve noční chvíli té?“ „„PokáníPokání, bratři, želte, ó želte viny své. „„ÓÓ slyšteslyšte, bratři, slyšte, kát vám se z hříchů svých.““ A v odpověď o klenby jen odráží se smích. A smíchem sotva slyšán hlas jeho slabý zněl, co slyšelslyšel, zvěstuje jim, a zvěstujezvěstuje, co zřel. „Ó bláhový ty starče, nás neleká tvůj sen, ó bláhový ty starce, to noční přízrak jen.“ „Sem víno, číše vzhůru, requiem opatům.“ Tu vítr zaburácí, tu zachvěje se dům. „A nechte vítr bouřit, jen víno ve pohár!“ Tu záře lampy věčné ve mocný vzrůstá žár. „A nechte lampu pláti, hle, jak se pění číš!“ Tu plameny se nesou ku klenbě výš a výš. I blednou tváře mnichů, smích na rtou umírá, kolkolem žár a plamen a kryt se rozvírá. Tu z rukou klesá pohárpohár: „Ó běda, běda nám!" Vše v divém chvatu prchá, jen opat dlí tu sám. A praská trám ve krovu, ku nebi vstoupá dým, v plamenech hyne klášter, a opat hyne s ním. 173 V klášteře svatojanském už dávno prázný kůr, v klášteře svatojanském, tam travou zarost dvůr, nenajdeš mnicha v celi v modlitbě před křížem, nenajdeš mnicha v poli, by sobě oral zem. To vše před lety bylo, teď rumy opnul vřes, nebe je síním klenbou a hóry ptactva ples. – 174 V. Sázavský.
Básně v knize Almanach českého studenstva:
  1. Kytička.
  2. Tajemná kovárna.
  3. Bouře.
  4. V pytevně.
  5. Umírání.
  6. Má poesie.
  7. Tobě.
  8. I. Ta bujná kadeř havraní,
  9. II. Od prahu jsi mne vyhnala
  10. III. Ta láska pablesk zlativý,
  11. IV. Ta láska má jak černý šlář
  12. Vínek z myrtí.
  13. Co po tom?
  14. Na mostě.
  15. Smutná je ta naše láska.
  16. Oj snové mladí.
  17. O té krásné lásce mladé.
  18. Marina Dmitrevna.
  19. Rozmlouval jsem s lidmi.
  20. Prosba.
  21. Bez touhy!
  22. I. Skloň hlavu svou na mladá prsa má
  23. II. Tolik lásky v srdci mém,
  24. O samotě.
  25. Když jsme z jara sedávali.
  26. Svadlá růže.
  27. Tré otcův chvála.
  28. Kleftská.
  29. Ideály.
  30. Dub na skále.
  31. Nápis nápisů.
  32. Jistému národopisci.
  33. Archeolog.
  34. Jí.
  35. Touha bez naděje.
  36. I. Až bude jednou soudný den,
  37. II. Ba nevíš, jací páni jsme
  38. III. My ledacos o sobě víme,
  39. IV. Ba je to slunce v zimě jiné
  40. V. Ty písně moje – děti bídné –
  41. Zahrávám si já s tou láskou.
  42. Jen ještě jeden, jeden pohled!
  43. Dědoušek.
  44. Černý Jiří.
  45. Nevěrná.
  46. Noc.
  47. V pusté pláni.
  48. Moje ráno.
  49. Vodopád.
  50. Duše tvá.
  51. Opadalé květy.
  52. Boj.
  53. Lebky otcův.
  54. Na hřbitově.
  55. Romance.
  56. Ta divná dvojí památka.
  57. I. Vesele kolo v taktu se otáčí,
  58. II. Když ke rtům pevně tvou jsem tisknul ruku,
  59. III. Já hrdě ponesu svou vzdornou šíji,
  60. IV. Co člověk jest, jsem často myslil v duši,
  61. V. Ty velká chvíle, svatá, nejsvětější,
  62. VI. Ó žij, ó žij, ty růže moje tklivá,
  63. VII. Já žehnám zbožně tvoji hlavu –
  64. Bratřím.
  65. Skřivánek.
  66. Čas.
  67. Starý hrad.
  68. Páry.
  69. Poutničí.
  70. I. Jako alpy nebetyčné
  71. II. Kdybych já žal svůj vyslovil,
  72. III. Skořepina krásnou perlou
  73. IV. Co jsem se v nocích navzlykal,
  74. V. Očistěn jsem z prachu země
  75. VI. Musím od vás v dáli dlít,
  76. VII. Jeden kolem, druhý kolem,
  77. VIII. Život tu nebývá v zámrku,
  78. IX. Tak musím zpívat, jako cítím.
  79. X. Vyždímal jsem už duši na sucho,
  80. Na konec.
  81. Mému srdci.
  82. Na večer.
  83. Noční.
  84. Žena husitská.
  85. Víra.
  86. Naděje.
  87. Láska.
  88. Čekanka.
  89. Zklamaná láska.
  90. Krvavé lístky.
  91. V lese.
  92. Písně české.
  93. Vlasti.
  94. Ty, matko Slávo!
  95. Nadšení.
  96. V bouři.
  97. Shledání.
  98. I. Jest mnoho domů ve městě
  99. II. Ten větru se přižene bouřlivý let
  100. III. Neviň ten věnec kolem skrání svých,
  101. IV. Pohádka dí, jak jednou jeden muž
  102. V. Rostla mladá lípa;
  103. VI. Bylo jaro, bylo,
  104. VII. Ve těžkém snu se tělo mé
  105. Klášter svatojanský.
  106. I. I šel jsem v háj, bych v svatém jeho stínu
  107. II. A jindy potoku jsem bublavému
  108. III. To vím juž jistě, že jsou duše naše
  109. Byl pěkný den.
  110. Na oceánu.
  111. Má matička.
  112. O štědrý večer r. 1868.
  113. Loučení.
  114. Bratři.
  115. I. Když slavila srdce v brány
  116. II. S haluze jak na haluz
  117. III. Ten prapor, na němž lásky znak
  118. IV. Ještě jednu upomínku
  119. Pravá slza.
  120. Na hřbitově.
  121. Otec a syn.
  122. Pouť mé písně.
  123. Sestra.
  124. Pustý dům.
  125. I. Ty, jenž v tom krutém protivenství boji
  126. II. Groš vdovin budiž ostatkem vám svatým,
  127. III. Ten oheň nechť vás stále v srdci pálí,
  128. I. Mne více vábí šípků keř,
  129. II. Mne baví víc motýla let,
  130. Ta láska.
  131. Na severu.
  132. O tom našem dědečkovi.
  133. Láska v písních.
  134. Nesmrtelnost.
  135. To slavný pohřeb!
  136. Pan Milota.
  137. Mladenovič Jovan.
  138. Na přírodu.
  139. Ples Boleslava Smělého.
  140. Stará panna.
  142. V klášterním sklepě.
  143. Kvítí z Karmelu.
  144. V lese hlubokém.
  145. Jediný zákon.
  146. Naše poesie.
  147. V noci 17. ledna 1623.
  148. Poslední přání.
  149. Píseň.