Bratři.

Bohumil Adámek Dominik Beznaděj Svatopluk Čech Jaromír Čelakovský Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dvorský Josef Otakar Forchheim Jaroslav Goll Gustav Heš Otakar Hostinský Alois J. Jizerský Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Václav Kropáček Jaroslav Lisec Ferdinand Marjánko J. Kyril Maryša Emanuel Miřiovský Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý František Ladislav Polák P. J. Přibylovský Ladislav Quis V. Sázavský Josef Václav Sládek František Šimeček Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Hanuš Věnceslav Tůma M. Turenský S. Velen August Vlašímský Jan Vraný Vojmír J. Wünsch August Zátka V. Zikmund Želmír

Bratři.
Dvé bratří bylo, synů matky jedné, rovných si tělem, duší každý jin; ten jeden orel, jak když v skálu sedne, ten druhý v jezeru jak orla stín. Ten jeden vratnou hnal se v výšinu s povrhou hledě na to, co je dole; ten druhý zas rád bloudil po údole a ke rtům tisk’ i svadlou květinu. Ten jeden tlukot srdce bouřlivý jen svého znal, – ať v tísni jiné je; ten druhý sotva kdy se usměje, když pod listem se spadlým červík zakřiví. Dvé bratří bylo – orel na skalině a orla stín v jezera tmavém klíně. Ten v bouři jenom švihá perutí, co snese dál jej přes zrumené kraje; [192] druhý se každým vzdechem zarmutí, jímž srdcí lidských hloubi rozryta je. A jedné matky přec to děti obě, jež s dávné výše sklesla v ponížení a otčíma teď úpíc ve porobě vzhrdu i výš v svém pojí utrpení. A dětem choré matky zželelo se, ač oba snad ved’ různý pocit k tomu, ten snad by zmocnil otcova se domu, ten matce aby pomoh’ v krutém lose. Povstali oba proti otčímu a jeden slovy děti křísí druhé, vzkřísené vede druhý v činy mu a uvolněna matka vazby tuhé. A první v políbení přitisk’ matku a dí, že konec navždy s jejím žalemžalem, a druhý zmocnil otcova se statku, ten první synem, druhý stal se – králem! – A král si druhé sehnul k úklonu, jen jeden šíji v prach si nestele a král si zlatém used’ na trónu a zbujník před ním čeká ortele. – „Bratře, jen slovo tvé a volným’s zas, vždyť jedna, jediná přec krev v nás bije; ač zasloužená toga hruď mi kryje, ten purpur neutlumí srdce hlas. – Jen jediné té myšlénky se zhosť na to, co nestrpím, by vzalo změny, 193 jen zapomeň nedávnou minulost a zapomeň na lid ten zotročený! – Zanech té luzy, srdce bez citu, jež zná jen křik a za úsměvem těká, již lapíš v jednom zlata zákmitu, jíž chleb kdy schází, „volnost“ křičí tu a jako pes na vše, co kol jde, štěká, hoď chleba kus a zvolej: MilýMilý, jez, – a uvážeš je znova na řetěz! – Zanech té luzy, tam co pádí skoky, kde jiný dít jim musí: vás co’s bolí, kdo s tmou a pouty vaše vodí kroky?“kroky? „„Být musí jináčjináč,““ vstříc mu zahlaholí, tu žoldnéř najatý se zjeví s holí a na vše strany se to rozutíká, jen prorok nechán v rukou násilníka. „ČiČi nevidíš, jak plazí dnes ti sluzi, jichž víc jsem od včíra, ty hřbety ohnulé? jim v místo srdci zlato otrulé, jich hanbu oblékl jsem v titule. – O bratře, chraň se bezsrdcé té luzy a setři ryz ten povrhání s lící a podej ruky mi – jsme smířeni a já tě své posadím po pravici a po mně žádný ty jak v uctění!“ – 194 „„Odhoď ten purpur – ten purpur odhoďodhoď, bratře, té luzy horká krev se na něm pálí, rozbij ty perly, co tě leskem šálí a hořky jsou, jak slzmi kdy je natře. – Zašlap ten diadem, jenž jako zmije se vine vlasem ti a sevírá železným kruhem tisíc robů šíje a myšlénky jim z mozků užírá! Zahoď to žezlo, zhroť podnoží trónu, to žezlo, jež jim v čelo hanbu sází, ten trón, jenž jako můra sny je mrazí a šťastná prsa dusí milionů! – Buď bratrem jim, veď bratrským je slovem a nehoň v poslušnost je jako zvěř, buď bratrem jimjim, a lepším’s-li, jim svěř svobodu ve světle, ne v temnu pod okovem; že lidmi jsou, je uč, že volnost v nich, a nebude víc třeba proroků, uč je, že není pánů, otroků, a vlastní krev nezradí žádný z nich. Nelákej k sobě zlatými jich kazy, nechtěj, by vlastní zločin všeliký byl lichotnými stlumen pokřiky – a šelma se ti k nohoum nepoplazí. Sřekni se myšlénky, že v světě chátra, jíž katem být král moc má jedinujedinu, a já tě k prsoum zase přivinu a já tě budu věčně ctít – co bratra!““ – 195 – – – – – – – – Na trónu sedí král a hlavu kloní a ruka v křeči v purpur vtíná se a prsa dmou se v horkém zápase, čelem – mrak myšlének – zář koruny se honí. – A již se smyká koruna po málu – a již královská toga strhána – tu zadrnčela hrom jak okna sálu a před palácem zazní: Hossana! A vskočil král – svit již jen koruny mu z čela hleděl, „Ha, slyšel jsi – tu myšlénku tvé luzy?! – Tvé slovo poslední?“ – „„Já dopověděl!““ „Ty’s vyřk’ svůj ortel – odveďte jej, sluzi!“ – A jedním skokem král seskočil s trónu a před palácem hřmí to: král buď ctěn! a král se smavě kloní se balkónu; zas křik – v něm uvnitř tichý domřel sten. 196 Frant Šimeček.

Básně v knize Almanach českého studenstva: