Na hřbitově.
(Fantasie.)
Modlitba dětí nad hrobem matky.
Matičko drahá, matičkomatičko,
ach, proč jsi nám se skryla –
proč jsi jen od nás odešla,
a nás tu opustila? –
Ó vrať se zpátky, vrať se k nám
z tvrdého svého lože –
pojď políbit nás – neslyšíš? –
ty neslyšíš – – o Bože! –
AchAch, zpět se vrátiť nemůže,
když tělo hnije v zemi;
ač ducha Pánbůh obdařil
zlatými perutěmi. – –
Ach, my ji spatřiť nemůžem,
ač provází nás světem,
a dráhu žití trnovou
obsýpá čerstvým květem.
42
Nejstarší děťátko:
Tak – nyní křížek matince,
a otčenášem kratince
si na ni sobě vzpomenem.
Starší bratr šeptem:
Ať netlačí ji těžká zem.
Mladík s dívkou.
Mladík.
– – mé srdce vždy se k tobě neslo,
a bez tebe jsem svadlou květinou;
a jako plavec, který ztrativ veslo
uprostřed moře, pluje v bouři –
tak bez tebe já bloudím pustinou,
a kalný zrak můj v temnotu se hrouží.
Dívka.
Jdu s tebou, ať již osud s námi
tichými běží arkadami,
aneb i pustou, ledným mořem –
bez tebe zahynu já hořem.
Paní po boku svého muže.
Tu někde první muž můj leží;
je tomu rok, co miserere kněží
nad jeho rakví odzpívali –
tam, co ten kříž – ba tam jej pochovali,
43
a na tom místě jsme si přísahali
před lety lásku věrnou do smrti. – –
Kdo za to, osud že vše rozdrtí,
že času zub vše shlodá, co jen zočí,
že kolo času tak se rychle točí. –
Písně.
(Nad hrobem mrtvé milenky.)
1.
My rozešli se po rozkazu sudby –
ach, tebe nesli a v průvodu hudby
jsem za tvou rakví šel – bůh suď,
že zryta steskem moje hruď.
My rozešli se každý v jinou stranu;
ty v hrob a já na vlny okeanu –
ty v hrob – tichounký, tichý hrob,
a já do proudu světa zlob.
2.
Tys klesla, padla – ne jak hvězda skvoucí
se rázem sřítí dolů s oblohy –
tys klesla, jako nohou pošlapaný
hlavinku kvítek skloní ubohý.
Však ten se zdvihne, když jej rosa ranní
svlaží, pokreje perlama – –
a ty jsi klesla navždy, navždy,
a nevzbudí tě slza má!
44
Dědoušek rozsvěcující svíčičku na kameně.
Tak odešli už, co mi byli drazí,
a – ani jeden nezůstal tu se mnou,
aby mne ved sešlosti nocí temnou. –
Sám čekám smrť, až do hrobu mne srazí.
Já nezoufám si; jak se zalíbilo
tomu, jenž na výsosti v světle sídlí,
však přijde čas: můj ret je svadlý, stydlý,
a moje nitro navždy dobouřilo! –
Však on mne Pánbůh také vezme k sobě,
a teďteď, má drahá, zašlá družko, tobě
aa, synu, dcero – za vás rozsvěcuju
svou svíčičku, až život dobojuju,
pak sejdeme se v stánku Hospodina.–
Buď s vámi pokoj Pána věčného! –
Vám přeju klid: ve jmenu Otce, Syna, Ducha svatého.
Ha hrobě samovraha v hřbitovním koutě.
Čekanka divoce tu rostoucí.
Tak čekám marně; nikdo nejde sem,
by poklek zde na nesvěcenou zem,
by pomodlil se zbožně Otčenáš
a řek’: nu, on byl přece bratr náš,
ač hříšný, tedy člověk přec
a dobrý, a – kdo může za konec? –
45
Tak čekám – nikdo nejde rozsvítit
sem svíčičky za věčný mír a klid
a prolít vřelé slzy soucitu
za toho, jenž tu leží v úkrytu,
sám rozbiv kruté žití okovy – –
tak čekám – ach! ten svět je ledový.
Sova na okně umrlčí komory.
Mé oči lépe svítí, září,září
než svíce z vosku na oltáři –
já večer na hrob jeho sednu,
a pak se vzhůru k výši zvednu
dalekých, vzdušných do kruhů –
a modlitba? – můj hlas: Uhu! uhu!
Matka na hrobě děcka.
Hajej, hajej, mé robátko,
v malé kolébce –
nosila jsem tebe krátko
v loktech, bílé ve plence,
ubožátko!
Ach, ty nevíš, tvůj tatínek
jak mne líbal v ret!
líbal, líbal a vzal vínek
a mne zanechal jen svět
upomínek! –
46
Bolesť v srdci přeubohém,
tebe pod srdcemsrdcem. –
Zrozeno ve smutku mnohém
skleslos matce brzo v zemzem. –
S pánem Bohem!
Hajej s pánem Bohem!
Epilog.
Již opouštím ty rovy posvěcené. –
Nade mnou mrak se všednosti zas klene,
a duch můj, orel, k strmé vzletnuv výši,
zpět klesne rázem, umlkne, se stiší,
a padne v temno, v světa klamné moře
vše, co dřív stavěl, chladnou rukou boře!
Již s Bohem mrtví – s Bohem – na shledanou!
Až na mou rakev slzy přátel skanou,
a líc má stuhne – pak – nás učí víra,
již Kristus světil na Golgotě,
že po té bídě, žalném po životě
se věčný ráj nám, blaho otevírá.
47
JOSEF HOLEČEK.