Lada-Nióla.
Tam v říš těch nezrozených, zažehnaných světů
S třesoucí nohou, s plachým srdcem stoupám,
Na půvabu těch nepojmutých květů
S šílenou rozkoší dětinskou duši houpám.
Teď snivou labutí v tužných se slzách koupám,
Teď vzletím smělým orlem k světel pramenům,
A zkouším v nedozornost pronikavých letů.
Nevolno však mi vznést se k věčným plamenům,
I vracím se a zalkám – ale ach, jen pouhým kamenům!
[1]
Však viz, jaký to význam berou rysy skal,
Jaké to podoby? – toť snové zkamenění,
Toť bohové, jichž jímal věkodlouhý žal,
A teď mým lkáním jakby na mžik probuzení.
Jaká to hudba! jaké zlaté chvění!
Tu praská mohyla, z níž stoupá bůh a rek,
Tam Rusalečky ples, tu Víly jasně pění –
Zde nebešťanky pláč – tam hrdých blesků vděk –
A v samém lůně hrobů – ha již klesám, již jsem v prach svůj klek.
Nezjařte se vy drazí, dávno skrytí bozi,
Že vnikám v poslední to vaše outočiště;
Vámť horuje můj cit, ač se vás duch můj hrozí.
Však co to zřím tam v středu pohřebiště –
Ustaňte – z ňader mých nečiňte spáleniště!
Nepojme prachu syn tu krásu nehalenou,
Již v pustém popeli ukrývá žaroviště,
Nepojme to svou písní snivě rozžalenou,
Čím rozbouřil ten zjev tu jeho mysl nezkalenou.
Posvátně drahé čaropůvabu ty dítě!
Ach odvrať ode mne svých pronikavých zraků;
Bez mroucích tlukotů všech tužeb nevidí tě
Smrtelné oko mé v tom lůně věčných mraků.
Jak divě spanilá jsi! v čarovné ty sítě
Porýváš duši mou. Jak mámící tvůj dech!
Všebožstvo v líci tvém pozůstavilo znaků
Své padlé velebnosti, i Morány vzdech
Tisíce perel vdech v tvé hrobky svatotajný mech.
2
Zavítej k nám božská ty Lado-Niólo,
Ty písni vtělená, ty dcerko luzných snů;
Zachvěj nám zpěv svých nocí půvabná ty viólo,
Jich odlesk bude nám co zoře jasných dnů.
Jedinká slza jen ať skropí zpěv ten můj,
Jiskerka jen ať skane k ňader snivých dnů;
Požárem zpěvů pak dokáže ctitel tvůj,
Žes úsměvem všech mroucích bohů zlíbaná,
Žes v rumech našich světů šťastně vykolíbaná.
3
Marie.
Ach! jen pohledněte naší Marii do očí!
Podívali jste se hluboko? – tak hluboko, že vám přešel zrak, že vám hlava kolovala, že se vám chvěly práhnoucí rty? – Nezměnil se vám lehounký letní klobouk v svatou zář? – Nezdálo se vám, že se na vás usmívá jarní slunce? –
Jaký to vroucí úsměv na ústech; ale zas jaká hluboká touha, jaký snivý smutek v tom žhavém temnu těch kouzelných zraků!
Avšak, co vám to pravím! – Vy se usmíváte, probíhajíce chladně soudným okem podobiznu její, a nepochopujete snad, co mne tak do ohně přivádí; protože na ni nehledíte okem žasnoucím, okem nadchnutým tou nejnebezpečnější zpomínkou svého života!
Víte co to znamená, cítit se povolaným k lásce, a nalézti opravdu duši sobě rovnou, ale panenstvím nekonečně světější, a splanout s ní v jeden plamen, a snít v tisícerých snách, že vám nastává život jaký nikdo nežil, jaký nikdo vůkol ani tušit ani pochopit nedovedl; a vžít se v tento nejspanilejší triumf lidského života, a potom náhle být vyrušen a skácen – a tam na dně zoufalé propasti
4
octnouti se s neocháblým sebevědomím, ouplně zachován, bez nejmenší možnosti zapomenout a zhynout na věky? –
Víte co to znamená, pochovat konečně tu zpomínku nesmrtelnou, s tisícerou bolestí, u vlastní živý hrob svých vřelých ňader, a nikomu nemluvit – a nikomu nezalkat – a smát se, ne vztekle ale vesele v společnosti bláznů, aby se oni nevysmáli vašim nedotknutelným snům – aneb aby se nepolekali poznáním, že mezi nimi dlí putující mohyla?
A konečně, když se ubytuje mohyla mezi hrobami, když zaroste mechem a travou, když na ni celý svět a ona sama na sebe zapomene – tu když náhle ji rozrazí blesk, a z hrobu zakletého se vykotálí živý starý sen? –
Ovšem, to jste vy nepocítili při pohledu na obraz ten, ale nyní snad v soucitu svém porozumíte, jak asi může býti člověku, jenž potkav tuto čarodějku, ne v odlesku, ale živou, ale ducha i lásky plnou na cestách svého života, náhle ji zase, tu dávno pohrobenou, tu dávno oplakanou, zachytí v slze zřetelnice své, a překvapen přeludem tímto kouzelným ji zplašenou duší svou obejme, a znova žhoucími rty svými zulíbá!
Ty dvě perle v náušnicích, zdálo se mi, že to jsou ty dvě nejsvětější slze, jež jsem zaplakal pro ni. Ta růže, zdálo se mi, že to novozkvětlá krvavá láska má, kterou si teď připnula k ňádrům, aby ji nikdy více nesňala a nevrhla mi k nohoum.
Ano, tu růži vrhla mi jednou před nohy, ale to právě ten okamžik, jenž byl středištěm nebezpečné upomínky mé!
5
1.
Mezi mladými Poláky, do jejichž středu mne v Paříži roku 184* podivný osud byl uvrhl, nalezl jsem málo jinochů, ku kterým by mne harmonie citu i ducha byla blíže připoutala. Jejich bol byl jiný, oni chorovali duchem, já však celou bytostí svou, nemocí mnohem nepatrnější, ale přece daleko nebezpečnější. Oni oplakávali větší ztrátu než lásku milenky, ale jejich naděje byla živá; já za to choroval pouze srdcem, a to bez naděje.
Mezi malou hrstkou přátel, dosti ke mně chladných, bylo mi šťastnou náhodou potkati se s mladým Stanislavem. Rod ani rodiště jeho jsem neznal, přece však jej soudruhové jeho, ač byl právě takým žebrákem jak oni, vždy jaksi vyznamenávali, mluvíce s ním i o něm se zvláštní úctou; a věru, nemohl jsem se jakéhosi úsměvu zdržeti, když mi jeden z nich jednou pod velkým „sekretem“ sdělil, že jest můj přítel hrabětem, a že býval jednou bohatým.
Prozatím byl malířem, a chudým, ano skoro chatrným, an bez ohledu na sebe, jak mile mu něco franků do ruky vklouzlo, všecko se svými bratry buď rozdělil, buď, co bylo mnohem lehkovážnější, prohejřil.
Jedna noc „za rogatkami“ v Chaumiérě (študentské hospůdce) s grisetkou protancovaná strávila příjmy skoro celého měsíce, a i ten případ byl řídký, neboť nejčastěji pan Stanislav ani deset minut se s měsíční almužnou svou nepotěšil.
Na prefektúře totiž vyplácelo se jim z dobrovolných sbírek měsíčně 20–25 franků, věřitelové však často zkla-
6
maní čekávali v taký den výplaty již u vchodu, a odebírali svým dlužníkům dosti lehounké břímě. Stanislavovi tedy nezbývalo než to, co si malbou svou dosti krvavě vydobyl. Ale i toto zřídlo bylo najednou zakaleno a dílem zastaveno, an se jeden z nejnemilosrdnějších věřitelů i tohoto pramene důchodů byl dopátral, a u principála Stanislavova na polovici příjmů zákaz položil. Byl to jeho domácí pán, který jej krom toho ještě na místě z bytu vypověděl.
Důtklivá to byla pro nebohého rána. S odvážnou zoufalostí vběhl do kavárny, přisednul ku kartám a prohrál i poslední sou. Třetí, čtvrtou, pátou sklenici punše popíjel, a když se chtěl odebrati domů, t. j. na nocleh k nějakému příteli aneb snad do boulogneského lesíka pod širé nebe, tu nemohl odejíti ze dvou příčin; za jedno nemohl na nohou státi, za druhé nechtěl ho kavárník pustiti, leda by dříve zaplatil.
V této kritické situaci poznal jsem ho ponejprv. Pohled na něho mne divně polekal, zdálo se mi najednou, jakobych jej byl spatřil již kdesi, jakobych se ho ze staré známosti ujmouti musel. Ač mi nebylo lze upamatovati se ani dost málo, ač jsem sám své lehkověrnosti se musel pousmáti, že mi považovati bylo pud přirozeného slitování za povinnost starého přátelství, přece vstoupil jsem co prostředník mezi kavárníka i Stanislava, a zapraviv pětifrankami, řídkou náhodou mi v kapse vězícími, co byl dlužen, odvlekl jsem bezvolného pomocí jednoho člověka před svůj hotel, a vytáhl jej doslovně řečeno až do šestého poschodí do svého obydlíčka pod střechou. Vítr, vlaským komínem jak v průjezdu skučící, zahučel nám oboum smrtelnou takřka kolebavku, a ochladil horečnou palčivost Stanislavovu až příliš důkladně.
7
„Garçone!“ zvolal z rána již vystřízlivělý, ještě ale rozespalý se zamknutýma očima, „přineste mi sklenku limonády!“
S úsměvem přistoupil jsem k jeho lůžku, a podal mu sklenku nejčerstvější vody.
„Ah! pardonnez moi! co tu chcete? kde jsem?“
V ne příliš ryzí polštině vypravoval jsem mu, jak se do mého bytu dostal.
Stanislav si promnul oči, dlouho se na mne pronikavě díval, podal mi ruku s panským díkem, a pohodiv hlavou a zrak se mne nespouštěje zvolal:
„Vy nejste Polák?!“
„To nejsem, ale Slovan přece. Znáte to město zde?“ ptal jsem se poukázav na obraz Prahy, visící nad mým a toho času jeho lůžkem.
„Ah to Praha, to Praha; vy jste tedy Čech – a z Prahy.“ –
Neviděl jsem ještě Poláka, na kterého by jméno naší matičky bylo taký dojem učinilo, ač se obraz její každému líbil; chtěje mu dáti ouplnou zprávu, kdo jsem, přisvědčil jsem mu, že jsem Pražákem, on mně ale křečovitě zachytil ruku, a nechtě o mých okolnostech nic více věděti, vyskočil z lůžka a sevřel mne v náruč. Tu mně bylo, jakobych znovu si měl zpomenouti na význam té tváře, na plamen toho oka, na vášnivost těch zvratů – ale nevím co to bylo, zdali půvab tajemství, zdali šetrnost, probuditi v těchto okolnostech příliš pěkné ale bolné upomínky – já mlčel, a po celý čas našeho spolubytí, a to trvalo několik měsíců, nikdo z nás nedozvěděl se o druhém, kdo jest a jaká byla jeho minulost.
8
To jsme ale brzy oba poznali, že trpíme jako nikdo z nás vůkol netrpěl, že nás obou stíhá stín beznadějné lásky; a konečně, jak divný to řetěz vzájemné sympathie, nám oboum bylo nebezpečné to hrozné sladké jméno: Marie.
Nikdo z nás by se byl snad ani k jménu tomu nepřiznal, ale nad skromným stolkem mým byl zavěšen rámec bez obrazu; mezi svadlým květem, černou kadeří a věncem z trní, bylo tam lze vypátrati poloskryté jméno Marie.
Dávno jsem byl zpozoroval, že Stanislav se zvláštní pietou chová u sebe exemplář Malčevského „Marje,“ že jej čítá ve dne v noci, že jej líbá, že tisíckráte po sobě sladce a vášnivě to jméno vyslovuje. Ale totéž činil jsem já s Máchovou Jarmilou. Právě jak on Marji, tak jsem já měl Máj, skvostně zavázaný, i předčítali jsme si a vykládali jeden druhému tyto první výkvěty romantického básnictví českého i polského. Kdož by se byl nadál, jak osudné nám bude ne jen to jedno jméno ale i to jedno srdce. –
A však nesmím předbíhati svému vypravování.
Dávno již zvědavý Stanislav stál jednou velmi pozorně před obrazem, pro cizince nic dojemného do sebe nemajícím. Co je kus vlasů, něco svadlé trávy a suchých větviček člověku nezasvěcenému? Ale Stanislav počal se mnou sympathisovat, a věnoval mé relikvii více pozornosti než kdo jiný, a vypátral konečně skryté tahy onoho nade vše mi drahého jména.
„Tedy také Marie?“ zvolal konečně silně pohnutým hlasem, a v tom okamžiku zaleskla se slza v jeho ohnivě černém oku.
„Tedy také Marie?“ opakoval jsem s planoucí tváří, přistoupiv k němu a zachytiv ho za obě ruce.
9
Padli jsme si okolo krku, v divném rozčilení.
„Příroda naladila nám duše i srdce podle jednoho tónu,“ odvětil po chvíli s poloúsměvem, „i moje Marja má černé kadeře.“
„A kde je? zůstala ti věrna?“ ptal jsem se s dušeným hlasem.
„Je v kraji....., šťastna, bohata, zůstala dosud i věrna – ale což já! – a pak má matku, a tu nikdy neopustí, a já se již i rozloučil!“ I skryl si ušlechtilou rukou své palčivé líce a zamlčel se. Najednou jakby jej okamžitá myšlénka byla vyděsila, vztýčil hlavu, podíval se mi takřka až ke dnu duše, a předhodil mi krátkou otázku:
„A kde je tvá Marie?“
„Tu jsem již dávno pochoval!“ odvětil jsem v básnickém smyslu, ale s takovou opravdivostí bolu, že se můj přítel zase utišil, a mne vřelým zrakem svým jakby za odpuštění prosil, že mně byl v myšlénkách svých ublížil; to vše jsem tehdy ještě ovšem nepochopil.
2.
Neděle byla jediným dnem, kde jsme pospolu pařížského života trochu užiti mohli. I vedl mne přítel můj obyčejně do gallerie Louxembourku i Louvru, a pak jsme k polednímu kdesi skromně posnídavše (ač v našem smyslu poobědvavše) pustili se tuillerijskou zahradou, přes place de la concorde, polem elysejským, nejživější to promenadou až k bráně triumfální hvězdy Napoleonovy. Jaké to hemžení lidstva nejrozmanitějšího! zde intelligentní tvář francouzského pracovníka v blouse, vedoucího po jednom boku
10
milenku, po druhém matku svou; tam zase rodina pařížského měšťana, která s ohromným parapletem očekávala tatíka, z revue národní gardy v potu tváře se vracejícího; tam hromada dospělých lidí, prohnaného kartáře a hadače obklopující; tu zas kopa dítek před marionetním divadlem shluknutá; zde vsedalo pět, šest nadějných baroňátek, v kalhotkách a dílem i sukénkách, do vozíka bílými kozly taženého; v prostřed silnice zase ujíždělo na sta bohatých karos a kabrioletů, buď k boulogneskému lesíku, buď nazpět na slavnou mši svatou do chrámu sv. Magdaleny.
Jsouce oba krátkozrací, pomáhali jsme si na takýchto procházkách střídavě jediným sklíčkem, zachovaným u mých dosti zkřivených a ve dne ve futerálu vězících okulárech. Večer sázel jsem je někdy před oči, tu nebyla licha tak pozorována; ve dne ale to nešlo, Stanislav mi to zakázal, a já sám, ač někdy smělejší, po každé tak dlouho jsem se červenal, ustavičně mysle, že mě vypadlé sklo každý pozorovati musí, že jsem raději tento nedokonalý luxus, jenž mi ale jinak byl skutečnou potřebou, hnedle zase uschoval.
Jedenkráte, zvyklým spůsobem konajíce svou procházku, spatřili jsme z daleka tlupu jezdců, v jejichž čele jela štíhlá dáma na bujném broni s tak odhodlanou smělostí a jarostí, že se všichni chodci na polích elysejských s podivením zastavovali, obdivujíce tento dojemný jinak tam dosti obyčejný zjev.
I my zůstali stát a dívali se s zatajeným dechem, jak se důstojná jezdkyně vždy více a více nám blížila; s polootevřenými rty jsme tu stáli, jakobysme ten okamžik, v kterém by nás pominula jak šipka, pohltit chtěli. S křečovitou rukou povytahoval jsem své okuláry, závistně na mne
11
pohlédnul Stanislav, ale tu byla hranice mého kommunismu; ten okamžitý pohled mohl jen jednomu náležeti; buďto byl mým, aneb na věky byl pro mne ztracen. Tedy rychle s mým jedině spasitelným sklíčkem před oko – a již tu byla dáma – a již – ach mně vypadly okuláry z rukou – dáma byla zpozorovala můj chvat ji spatřiti, a byla se usmála dílem čtveračivě dílem koketně – a když mi to proklaté sklo s tím drátem na trottoir padlo a tam se na tisíc střípků rozstřiklo, dala se i do hlasitého smíchu ani trochu v svém letu se nezastavíc – ale to vše nebylo příčinou mého rozpaku, co pravím! mého leknutí.
„Oh můj Bože – to je ona – to je má Marie!“ zvolal jsem celý bez sebe a pohlédnul na Stanislava. Ale ten tu stál jako socha, mezi leknutím a nejistotou pohroužen, až tu najednou mým zkříknutím vyburácen poskočil ke mně, pohlédl za Marií a zkřikl pološílený, popadnuv mne za prsa a mrštiv mnou k sloupu, za kterým jsme stáli:
„Co že? tvá Marie? tvá?“
I zasmál se divoce, a v okamžení proklestiv si cestu obklopujícím nás davem, uháněl za krásnou jezdkyní, doprovázen tisícerým křikem hulákajících houfů: „chyťte ho! zloděj! vražedník!“
Veškerý ten křik změnil se mi najednou v pravý chaos tak hlomozných, tak divoce rozsápaných hlasů, že se mi zdálo že se v tartar propadám; i musel jsem násilně rozevírati oči, abych jen viděl kde jsem, brzy ale přešel mi jarní den v elysejských zahradách v tmavou noc, a já pozbyl smyslů.
Jako ve snách pamatuji se pouze ještě, když jsem padal k zemi, že jsem vyklouznul v krvi.
12
Byla to má krev; Stanislav byl mnou náhodně mrštil o hranu, a však ne tak nebezpečně, že bych se nebyl zase zpamatoval. Stalo se to však na prefektúře; po krátkých vyptavkách, kterýmiž se na Stanislava ničeho nedověděli, byl jsem ve drošce dovezen domů. – Bylo to však již k večeru.
Vstoupnuv do pokojíka svého spatřil jsem hned ohromnou spoustu. Všecko co Stanislavovi patřilo, bylo jako chvatem pobráno, a na stolku mém ležel lístek. Popadnu jej, byl ale posetý skelními střípky; nebyly to mé okuláry – bylo to sklo s obrázce, který nebyv nikoli náhodně roztlučen, byl zbaven svých květů i vlasů a v žasné samotě okazoval jedině jméno, podpis to vlastnoruční mé a jeho Marie! –
Obsah lístku byl tento:
„Ničemný pse! Konečně tedy poznal jsem toho odvážlivce, který zasnoubené mi sestřenici mé hlavu spletl. Prozatím vale. Ale my se ještě jednou sejdem, jakože jsme se již v Praze před jedenácti roky viděli. Pak se ale poznáme; to jest, ty poznáš mne!“
Pochopí teď laskavý čtenář, že jsem okamžitě zase vyběhl z pokoje, že jsem se ptal u domácích, že jsem pátral celou noc, nalézti stopu jeho a příležitost k pomstě; že jsem konečně bez prospěchu domů se vrátiv, vržen byl rozčilením a krutou horečkou na lože, z něhož jsem teprvé po třech nedělích zase povstal – ale jen abych znova, s tím větší netrpělivostí, s tím větší vášní se vrhnul na pátrání po něm, a také po ní! – Ach snad to jediné setkání s ní bylo by postačilo, vrhnouti mne na lože a rozehřát moje zažehnané boly. Ale teď, když osud tolikerým
13
rázem do mých ňader byl pozahřměl, měl jsem jinou touhu, jinou vášeň. „Já ji musím vidět, já ho musím zničit,“ bylo mým jediným heslem; a když jsem dostatečně nabyl jistoty, že ani jí ani jeho více v Paříži nebylo, vrhl jsem se za ním a pronásledoval ho v Anglicku, ve Švejcařích, a slovem, aby mne konečně laskaví čtenáři snad příliš přísně nestíhali, po celém světě, až jsem dopadnuv ho konečně – zase však jen stín jeho zachytil.
Avšak tu zabíhám trochu dále, než mi kdo bez lepší známosti s minulým osudem mým stačiti může; pročež vysvětlím co v něm temného, a sdělím co potřebí v tom ohledu věděti.
3.
Čtvero úryvků z mého starého denníka vysvětlí všecko:
„Je první máj, to lásky čas.“
„Ona mne miluje! – celý firmament naplňuje v dnešní noci tisícero sluncí, a srdce mé je tím firmamentem! a duše těch radostných shvězdění, páska těch nebeských snů, mléční dráha těch nadzemských sfér, jest ona! –
Oh! já to věděl, že se sejdem! – Dlouho bylo tak mrtvo vůkol nás, jen čas po čase trhlo to ledovou korou našeho přátelství, ale dnes – zahřímalo to v nedostupném klínu našeho mlčení, přervalo se ticho, z hlubokosti dlouhotajené vášně vybuchla konečně ta Hekla mé lásky – a v jejím oku, v tomto oceánu tužeb mých, zabřeskla záře tak spanilá, že se jí nejluznějším červánkem ztopilo líce.“ –
*
14
„Nastala nám doba loučení, a v té právě zrodí se jiskra našeho věčného sloučení. Dlouho mlčela, ale teď nemůže více. Zítra odejde, ale zanechá mi co mi nejdražšího: srdce své. Jediné jen ještě mi skrývá tajemství, zítra prý vypoví mi všecko.
Ach já je znám to tajemství, oko její dávno mi je vyzradilo, ač je rty její nevyslovily ještě. Zítra – ach jistě – já se zblázním radostí. – Dnes ještě nemluvila, ona si nebyla jista lásky mé, ale zítra – zítra se rozpomene, proč jsem jí při rozchodu tak vášnivě ruku políbil. Ach můj ret mne dosud pálí.“ – – –
*
(Několik týdnů později.)
„Než denník svůj uzavru, abych ho nikdy více nerozevřel, jen těch několik slov, jen těch několik náhrobních kamenů na lásku mou.
Od těch dob, co jsem denník svůj zanedbal, nepoznávám sebe více! Mezi nynějškem a minulostí leží propast, kterou protrhlo to tajemství z jejích úst, ježto jsem s takou radostí byl očekával.
Oh! těch bláznů, kteří tvrdí, že člověk v rozhodných okamžikách tušívá osud svůj. –
Šel jsem se s ní rozloučit s hříšným takřka triumfem, plný jsa naděje. – Kdo asi vymyslil hrozný ten nos, za který tahá osud člověka, kdo ji kul, tu kotvici naděje? Oh té ironie! té zaslepenosti! – Proč mi teď padá bělmo s očí, proč teď teprv zřím v té kotvi tu trojnásobnou udici, do kteréž zakouslo srdce mé!“ – – –
*
15
„Dosti té deklamace! já ji nenávidím! – Již mám spakováno, a to buď koncem té smutné historie, která v nahé próse zní takto:
Ona mne miluje, ale – ne to mi neřekla – ale náleží jinému – ano, to mi řekla. To jest:
Marie O***, dcera štolbovního mistra u knížete S*** v Slezsku, od kolébky zasnoubená sestřenci svému, polskému hraběti K***, přijela s tímto před lety do Prahy na vychování. Milý sestřenec ale nezůstal v Praze, nýbrž odjel s hofmistrem do Vídně, a já na něj zapomněl jako na smrt, ačkoli jsem s ním tehdy klučíkem Šárku a Vyšehrad, Krč i matku Prahu důkladně prorejdil. – Na slečnu jsem nemohl zapomenouti, ta vyrůstala přede mnou a rozvinula se tak spanile, že – ne já se odřekl deklamace! Sestřenec mi ale zůstal hošíkem a zmizel mi docela, až se tu najednou vyskytl v ústech Marie; a tu to máme – denník je u konce.
Před několika týdny odjela domů k rodičům za sestřencem, zapakovavši srdce mé. A já teď pakuji též, ale bez srdce – ale nepůjdu hledat světem široširým, o čem dobře vím kde to hledati, nýbrž půjdu pouze, abych šel – kam, to nedbám!“ – – –
4.
Velmi drahými přátely po dlouhý čas v klín jejich klidné domácnosti zván, octnul jsem se jakby mžikem fantasie na horách krkonošských, kromě zvyku svého přivtěliv se k společnosti, kteráž i průvodčího měla.
16
Musím se vyznati, že jsem po delší své honbě za panem Stanislavem poněkud zkrotnul, daleko méně vyhýbaje se lidem, a již mi ani tak za těžko nepřišlo, vrátit se do starých poměrů svých. Pročež, milý čtenáři, jen chutě za mnou. Nejsem více ten Ahasver po celé Europě vraha štěstí svého stíhající, ale v Praze usedlý, potřebnými papíry opatřený, pokojný človíček, jenž znovu na Stanislava zapomenul jak na hrob, a do nových osidel upadnuv naslouchal trochu více, než radno bylo, jistému sladkému pozvání ještě sladších úst, ježto pronesly jednoduše:
„Přijďte k nám do hor! tam bývá v létě veselo, a v zimě –“
V tom se ty rtíky trochu zachvěly, a já pozvedna k nim oči opakoval jsem trochu ouzkostlivě:
„A v zimě? –“
„Přijdu zase k vám!“ byla resolutní odpověď té vroucí duše. –
A vida, již jsem na cestě do hor, již jsem v středu jich, a žádný v celé společnosti nechápe, proč se tak snažně našeho průvodčího po jisté nepatrné vísce doptávám, kterou on mi každým krokem výše dojista ukázati slibuje.
Již jsme na výšině, již se tu rozevírá pohled na jih i sever, do samého klínu českých hor a slezských luhů – již mne bere průvodčí za ruku, a ukazuje mi k vysokému chlumu, a míří prstem k rozkošnému oudolí, a zastaví prst u bílých dvorů, kterých srdce moje na první pohled bylo vyvolilo – tam se valí dým z domácího krbu, v pohostinství mne zovoucí. Již nedbám o společnost, nedbám o průvodčího, nic nevidím, jen ten bílý dvůr jako horní Víla
17
mi kynoucí – ach tam dlí ta čarodějka, jejímžto zrakem ponejprv zase rozesmálo se v hrob svůj zaryté srdce mé! –
Jednozvučně bije mi o sluch křiklavě opisování vnadného Slezska – já zřím jen do nitra českých hor. Dlouhotažené „ahá!“ od vydivené společnosti stokráte opakované je mi pouze vítaným větrem, který ukryté vzdechy mě zanáší tam v ten český dvůr! –
Najednou projelo mi divné jméno polekaný sluch.
„Weiter links, wo Sie mit überraschtem Auge eine Thurmspitze, quasi einen Thurm glitzern sehen, ist der herrliche Sommeraufenthalt des Fürsten S***, mit einem wunderschönen Parke, einem unvergleichlichen Gestütte, einer – einem –“
„Ahá!“ ozvala se v chóru celá společnost, a já se obrátil.
Opravdu! tam se lesknula ta letní residence knížete S***! Mému zraku ale byl to blesk, který mne oslepil, a to lahodné jméno rozkošného parku bylo mi hromem, jenž náhle vyděsil dávno utuchlé zpomínky jakoby k soudnému dnu.
„Tedy nikde klidu! – Já blázen již jsem zase byl zasnul, již jsem zase byl jedním krokem v chrámu blaha, a tu mne náhle probudíš, ty hrozný stíne! Zde na vysokých horách mne dostihneš a hlásíš se k právu svému, a to ústy tak nevědomého, tak odporného člověka! – Ale já tě zaslech a půjdu za tebou! jen mi dovol, ať okem zaslzeným jen jednou ještě pohlédnu k místu, kde mi tak poklidné kynulo blaho. –“
I chtěl jsem se obrátit k bílému dvorci, k vystupují-
18
címu dýmu pohostinského krbu – jen jednou ještě – naposled – ale nemohl, nesměl jsem.
Jak náhle tam slunce zablesklo v dálném knížecím parku, tak náhle mi ho zastřel hněvivý mrak, že jsem utkvěl zrakem svým v kouzelném kruhu slezské dědiny, jakoby tajemným stínem přimrazen. – I sklesl jsem k zemi na severní stráni našich hor, hodiv průvodčímu něco peněz, a pokynul jsem společnosti s Bohem, která myslila, že tu počnu tu ahá-krajinu kresliti; na kterýž výkres že se náramně těší mne ujišťovala, s doloženým vybídnutím, jen abych neopominul k polednímu sestoupiti k nim do blízké hostinské boudy, kde mi pravoslavné knedlíky objednati nezameškají.
Jak mi tu bylo okolo srdce, jak jsem byl šťasten, vida že v brzku budu zbaven té strašlivé společnosti! – Ale jak mi zase počalo býti, když jsem byl konečně sám! –
Dlouho jsem tam seděl, pohroužený v nejhlubší hoře; až jsem pak náhle vyskočil, vymrštěn přeludem přepodivným. Zdálo se mi totiž, jakoby mi duch mé lásky kynul, jakobych Marii musel nalézti v starém rodišti jejím. Jako náměsíčník za lunou, tak jsem se ubíral doslovně řečeno přes hory a doly, přes role a rokle, rovnou cestou za blýskající se věží, až jsem náhle stál před hřbitovem knížecího sídla.
Tam kdosi vzkřikl jméno mé, a já procitl a zkameněl.
Byla to ona.
Na sta květin vypadlo jí z klína na jeden z hrobů, u kterého právě se byla zastavila; byl to hrob její matky, jediný přítel již zcela osiřelé děvy.
19
„Pro věčného Boha!“ zkřikla nebohá, sepnouc polorozpřažené ruce a tisknouc je k mocně pracujícím ňádrům, „to není, to nemůže být náhoda, že právě teď po tolika letech se potkáváme. Pro Bůh, rcete co vás to sem přivádí, co chcete ode mne!“
„Nepřišel jsem znepokojiti vás,“ odvětil jsem tiše, „naopak. Bůh mi svědek, že se to stalo nejméně vůlí mou, že tu stojím před vámi. Myslím, že to osudů řízením. Půldruhého roku již tomu, co jsem přestal pronásledovati vás!“
„Jakže? pronásledovati – nás?!“ zvolala Marie celá vyděšená.
„Tedy v pravdě,“ zvolal jsem já teď celý zlekaný tímto mimovolným přiznáním, „tedy v skutku vy jste s ním prchla, vy jste v jeho společnosti projela celou západní Europu –“
„Mluvte jasněji, o kom to mluvíte?“ tázala se přísným hlasem.
„O kom to mluvím? a kdo vám byl od mládí zasnouben? kdo se vetřel mezi vás a mne, než jsme se poznati mohli? kdo vás to potkal v champes elysées? kdo to prchnul v Paříži před hroznou pomstou mou? kdo –“
„Ustaňte! ani slova více – vy jste to tedy! Ha! u stínu té, která tu spočívá – nedotýkejte se ho – on trpěl více než vy, a já trpěla s ním; – ach vy mi oba nerozumíte!“ zasténala tiše, náhle se naříkání v temný smutek proměnivši. „Jinak – nemyslete si pane,“ pravila po chvíli s náramnou hrdostí, „že to byl Stanislav, který prchal před vámi, byla to láska má, kteráž prchala, aby tomu jedinému muži, kterému přináležeti budu, nebylo
20
ublíženo od neznámého pronásledovníka. Skoro jsem tušila, že vy jste to, ale věru že s nechutí a smutkem, neboť jste mně byl slíbil nemstíti se na něm!“
„Pro Bůh – což pak nevíte, co se znovu přihodilo mezi námi?“
„Nic nechci vědět – já jen vím, že se pronásledujete, jen to vím, že kdyby vás tu Stanislav uzřel – on hoří mstou – ó prchněte!“
„On je zde?!“ zkřikl jsem okamžikem polekán i rozjařen, ale jeden pohled její opět mne zkrotil. „Vy nechcete ničeho vědět o našem poměru, vy se bojíte o mou bezpečnost – ale zdá se mi, že já to jsem, kterému se mnohá věc skrývá, který by mnohému snad pomoci mohl! Co já vím, je Stanislav vyhnancem. –“
„Vy to tedy víte, jak je nešťastným, a přece pro něho pomstu chováte? –“
Již jsem se více nemohl zdržeti, abych jí vzdor jejímu zpírání naše setkání v Paříži nesdělil. Dojem vypravování mého byl veliký, upnutě naslouchajíc klonila se vždy více a více ke mně – až mi sklesla takřka na prsa, a já cítě tu sladkou tíži, dosti malým a rychlým stisknutím rtů jsem se dotknul těch havranových vlasů. – V tom okamžiku ale vztýčila zase hlavu, plna smutku a hrdosti. Jediná slza, ale velká jak bohatý hrách, vyskočila jí z oka, když na mne pohlédla; tato slza vyzradila mi vše – navzdor tomu, že rychlostí žhavé krůpěje zapadla i zanikla.
„O, mějte outrpnost alespoň se mnou! Vyhýbejte se nám, vyhýbejte se jemu k vůli mně! – Rozumíte mi? ano, vy porozumíte i tomu, že je osud můj navždy již sloučen s osudem jeho.“
21
„A já vám oboum nemohu ničím prospěti?“
„Ničím!“ vzdechla Marie nad míru zničená. „Od té co tu leží, jsem mu přikleta – u této kletby ale zapřisáhám vás, nemstěte se nikdy, on je nešťastným – nemstěte se nikdy, třeba mne i zničil! –“
Rychle se odvrátila, ale než odkvapila delší řadou pustých hrobů, ohlédla se ještě jednou, vyňala růži z ňader, a vrhla mi ji přes hroby k nohoum:
„Než svadne, polibte ji ještě jednou!“ zašeptala bez hlásku, ale tak vášnivě, tak pronikavě, že to přece došlo k sluchu mému.
Sehnul jsem se pro ten vzácný dárek, a než jsem zase pozvedl zrak, byla Marie v temnu již dosti pošmourných houštin se ztratila.
Nastávala noc, a než jsem se z hlubokých a dlouhých myšlének probrati dovedl, byla již vyplula luna nad tichým hřbitovem. Divná, nikdy nepocítěná hrůza obešla mne najednou v středu těch tajemných spáčů – rychlým krokem obrátil jsem se ku vchodu a vyšel na silnici.
Právě jsem ještě přizavíral skřípající veřeje hřbitovních vrat, an tu přede mnou mihnul se jezdec, který vzdor tomu, že léto bylo, v plášť jako na cestu zahalen byl, a kromě svého koně ještě jiného, ženským sedlem opatřeného, za uzdu vedl.
Zdálo se mi, jakoby po mně byl mrštil okem, měl ale na kvap i nezastavil se.
Divné chování Marie, ten tajný nepokoj její, a zase ta zoufalá odhodlanost nevyhnouti se osudu svému, přivedly mne na podivné myšlénky. Z dálky, aby nepozorován, stopoval jsem jezdce až k samému parku.
22
Před ohradou byl za mříže uvázal koně, a než jsem se tu v místnosti mi zcela nepovědomé trochu orientoval, vystouply dvě postavy ze zadních zahradních vrátek, a ledva že jsem času měl uhnouti se do stínu, již se vyšinuly na koně. Jedna z postav byla dáma, a sklonila se k ňádrům jezdce s hlasitým vzdechem, než sedla na kůň.
„Rychle, nemařme času – každou minutou mohu být ztracen, a ty se mnou.“
Již se pustili v cval a blížili se ke mně. Pro mne nebylo více pochybnosti, že to Stanislav s Marií. Na vše zapomenuv, vyskočil jsem pološílený ze svých stínů, a zkřiknuv hrozně vztekle: „Stůj!“ padnul jsem koni, na kterém dáma seděla, vší mocí v uzdy.
Jezdec zdál se na takovou příhodu připraveným, a vypálil po mně bambitku.
Osudná ta kule však nepotkala mne, nýbrž na neštěstí přetrhla pouze uzdu – tak že se kůň zplašil a pustil se tryskem po nedohledně protáhlé silnici, poraziv mne náhlým skokem svým k samé zemi.
Neslyšel jsem nic více, než hrozně zkřiknutí povědomého mi hlasu. Neviděl jsem nic více, než ouprkem za zplašeným koněm uhánějícího jezdce.
Když jsem se zase vztýčil, zdálo se mi vše býti pouhým snem; zachvěl jsem se jako člověk, který všemožně z příliš děsícího snění probudit se usiluje, ale marně; temný pud hnal mne jako letem dlouhou alejí, aniž jsem věděl proč a kam.
Najednou mne z polobdění vyrušilo bolestné zařičení jakby hynoucího koně, které se tak pronikavě rozlehlo noční krajinou, že se každý lístek zachvěl jako zděšená duše má. Všecko jsem najednou pochopil – zdálo se mi,
23
že si celý kraj na vůkol zavzdechl, jakoby jediným byl hrobem. Jen zběsilý kročej můj, jenž těkal na všechny strany, aby se dopátral stopy již tušeného divadla, přerýval ten smrtelný klid strašného vůkolí.
Byl jsem u konce alejí – tam leželo cosi černavého; byl to ženský klobouk s závojem.
A několik kroků dále byl můstek, přes vyschlý potok vedoucí, zábradlí bylo jako hromem roztříštěno – pod můstkem pak –
Jeden skok, a byl jsem dole u skonávajícího koně; a pod ním – – – – – – – – – – – – – –
Po druhém jezdci s koněm ani památky! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Když jsem byl mrtvolu její zpod koně povytáhl, vložil jsem ji na skaliska zkrvaveného potočiště a sklesl jsem na ni, zoufalostí zmámen a zničen.
Jaký to osud! jaká to budoucnost! –
***
Od těch dob nežil jsem skoro více.
Drahou mi lhostejného povolání dostal jsem se před nedávnem do Krakova.
Tamější gazetta seznámila mne s žalostnou zprávou, že jest co želeti ztrátu nejnadějnějšího malíře polského Stanislava K., který zahynul, jak se mi oustně dodalo, v souboji, od něho samého nad míru vyzývajícím spůsobem takřka vynuceném.
Dosti četné obrazy a kartóny byly vystaveny v obydlí zesnulého, k tomu cíli, aby se u veřejné licitací v prospěch věřitelů prodaly.
24
Odhodlal jsem se prohlédnouti tu smutnou výstavu, a tam zůstal jsem před jednou podobiznou jako omráčený stát.
Byla to její podobizna! Právě tak vyhlížela, když jsem ji poslední den uzřel u hrobu matky, pokojně truchlící, a do dálky po neznámém jí ještě příchozím pátrající.
Oh! pohlédněte naší Marii do těch snivětemných očí! –
M. Brodský.
25