Heine-ho Herbstmond.
Podzimně-bledé pololuní
Vyzírá z mraků ven,
V osamělém pohřebišti
Dům farní postaven.
Matka tam pilně do bible,
Do světla pozírá syn,
Mladší teď dcerka se ozve,
An starší zívá v klín:
Ach Bože! zdlouhavě dnové
Nás tu pomíjejí,
Pohřební průvody pouze
Nás časem bavějí.
Máť přestane číst a zašeptá:
Čtvrtému byl pohřeb jen dán
Od chvíle, co podle vrat chrámu
Byl otec pochován.
Starší dcera ospale vece:
Hladem se mi nechce tu mřít;
Pan hrabě bohat je a laskav,
Chci zejtra k němu jít.
83
Syn s divým zvolá smíchem:
Tři lovci v hvězdě pijou,
Jsou zlatodělci a rádi
Své čáry mi odkryjou.
V osmáhlé líce mu matka
Vrhnouc bibli začne lkát:
Což chceš se zatracenče
Zákeřným vrahem stát? –
V tom ruka hrozící zabouchla
Na okně venkovském –
Mrtvý jejich otec tam stojí
V taláru pastorském!–
J. V. F.
84
Růže v údolí.
Smyšlenka.
I.
Víla a večerní mráček.
Večerní červánky půvabně polévaly růžovým leskem svým divoká skaliska pustiny; třpytily se tisícerými barvami na špičkách lupenů a na vrcholkách lesů, jež táhly se daleko široko co obruba těch skal, a na bujné trávě, která co hebounké sametové koberce pokrývala pestré luhy, třpytily a chvěly se jako démant v slunka záři.
Stříbrné závoje vznášely se jako sbory jasných duchů nad vodami a zemí, a v křovinách a hájích a na vrších rozplývaly se lahodné zpěvy slavíků. Tu a tam vyhlížela milostná hvězdička, předstihnuvši ostatní své sestry, aby již jen kochati se mohla v pohledu krásné, skvostně vystrojené země.
V tom spouštěl se jasný, stříbroleskem protkaný obláček podle příkrých skal zlehounka na kypré, květinové lože. Potom se náhle rozdělil a utvořil stan, třpytící se
85
leskem démantovým. A vůkol celá krajina, skály i lesy i lučiny, vše jasno bylo, jakoby z každé hvězdičky byl se jasný měsíc stal.
Ale z oblačného stanu vznesla se jako vzduch divně krásná Víla, rozkošná, plna líbeznosti v tváři usmívavé, s očkama tak touhyplnýma, tak vábnělaškovnýma a jako charpa modrýma.
I obrátila zrak svůj po nachové večerní zoři a v roztoužení rozevřela náručí své, jakoby poslední dech skonávajícího slunka obejmouti chtěla.
Tu se lehounký růžový lístek oddělil od ohnivé záplavy, jež na západě zemi obepínala, vznesl se a letěl a připlýval vždy blíže a blíže dalekým nebes prostorem. Každá hvězda jej mile pozdravovala, leč on pravil: „Přespanilá jsi, sestřinko drahá, však spanilejší mě očekává.“ – Mhla, ten stříbrný závoj, obejmula jej do svých útlých sítí, on ale jí uklouzl a šeptal: „Jsi krásná, leč krásnější mě očekává.“ – A zbledly již červánky a nesmírná tma letěla za lístkem růžovým, jenž ouskostlivě rychle uháněl. Když nad lesinou se kmital, toužebně tato zachvívala černým klínem a zvala jej toužebně k sobě; a lučiny u potoka květnatými očkami naň se usmívaly a šeptaly: „pojď k nám!“ – Leč nezastavil se a smutně dívaly se za ním; on však přilétal blíže a blíže ku Víle. Poznávalať ona již vnady rozkošných hebkých údečků chlapcových, již hedbávné prsténce překrásných vlasů – již byl zde – a již se objímalo spanilo-milostné dítě s Vílou, oba blahem a slastí rozháráni.
To byli dva milenci: nejmladší synek Zoře večerní a krásná Víla, jejímžto pokynutím rosa své krůpěje perlí
86
zemi uděluje; oba milenci každovečerně tam slavili blahé, sladké, nejsvětější doby ve divěkrásném údolí skalním.
Tu pravila dívka: „Chvíle ubíhají, čas prchá jako dech a s ním vše, co v něm zrozeno – a přece bych ráda zůstavila na líbezném místečku tomto trvanlivý památník naší lásky, těch dob, jež jsme tu blaženě prosnili; – kdož ví, jak dlouho se nesejdeme v blaženém údolí tomto k sladkému pocelování!“
A sklopila zarmouceně očko k zemi. Pak pozdvihnouc je pohlížela v oči jeho a v obou zalesklo se – blesk to shodnutí se dvou sobě rozumějících duší. Jinoch vyňav krásnou uzardělou růži z kadeří jejích, pravil ku Víle řka: „Cožby mohlo jemněji a vroucněji jeviti lásku naši? což skvostněji údolí toto zdobiti a jemu světější upomínkou býti?“
I ponořily, usmívajíce se, útlou růžinu stopku do libě páchnoucího mechu; tu keř hbitě a mohútně vyrůstal a rozestíral útlé větvičky kolem sebe, a u prostřed zardívala se nebeská růže jako klenot, ostříhána jsouc od té chvíle dobrými Vílami. –
II.
Růžina krása.
Uplynulo mnoho času; rozkošné jaro znenáhla přešlo v palčivé léto, a po létě nastoupil vlídný podzimek, a potom počínala zlá, krutá zima. Jasno bylo v lesích, svrhnuvších červené a žluté lupeny; květin barvitost již dávno zavály bouře, ostře svištěl vichr, perlolesklá rosa umrzala v jíní,
87
a mhly, druhdy tak průzračné a lehkokřídlé, shrotily se v hrozivé mraky a spadaly na lesy, skaliska, nivy a lučiny, nedávno ještě tak krásné a milostné.
Ale růžinka vzdor vichru a bouře zářila vždy jasně – vždyť ji střežili duchové dobří.
Slunce mdlá jen vysýlalo políbení skřehlé zemi; ale jakž jich mohla tato ucítiti, když ji tlačila náramná vrstva sněhu a ledu? Ztuhlá, studená, tichá jako hrob, jako pěna ležela země navzdor třpytu a kmitu, panovalo tu mrtvé ticho jako v krásné hrobce; – vždyť odstěhovali se ptáčkové, zamrzly vody, opadalo lupení – což tu mělo zpívat, hrčet nebo šumět? Dravcův jen úžasné vytí a havrana krákot pronikavě časem zazníval – strašná to, pohřební píseň. Smutno, mrtvo v přírodě.
Jediná jen růže v údolí se usmívala krásným životem, kouzlíc vůkol sebe lahodnou vůni a spanilou krásu a lásky teplounký vánek.
Však přišel opět milý máj; hlasitým plesem zachvívala se ptáčat hrdélka v jarním, vůní naplněném vzduchu, a zeleno bylo na všech lukách i haluzkách; ozdobena nevěstiným rouchem a květnatými věnci v uzardění tu stála procitlá země, usmívajíc se blaženě na skvělého ženicha, to jaré jarní slunce.
Leč nade vše květy krásněji skvěla se růže, přezařujíc líbezností svou vše ostatní dítky Vesny.
I událo se, že jednoho dne žena s roztomilým pacholetem přeploula v lehounkém člunku poklidné jezero, by v rozkošném údolí se potěšila. Žena odpočívala na břehu jezerním, chlapec však dále poskakoval do údolí a s dětinnou radostí všechno prohlížel, všechno pozdravoval. Prohoniv
88
a udychtiv se do vůle lehl si malý třeštílek do chladícího mechu u lesního kraje; jemné ručky jeho pohrávaly si natrhanými květy, kteréž si byl vsypal do klína, chtě uvíti je v kytku, až mu sklesla víčka; spustil ručky a v sladký upadl spánek a položil kadeřnatou hlavičku v kyprý mech, tam kde čarovná růže se houpala. Tu přišla žena, chlapcova opatrovkyně, vzala jej zlehounka v náručí a unášela jej ku břehu, a složivši sladké břímě do loďky veslovala přes temnomodré jezero. Poroseným zrakem pohlížela za nimi růže a sklonila s bolestnou toužebností kalíšek ku chladnému mechu, na kterémž hošík byl odpočíval.
III.
Chlapcova touha.
Zatím jezero houpalo chlapce na druhý břeh ku skaliskám, jichž stověká prsa líbaly hravé vlnky a v jichž středu vypínal se šedý zámek, milého chlapce to rodiště.
Až do bílého dne dřímalo unavené dítě, kteréž byla pečlivá opatrovkyně uložila na lůžko. I přišla je nyní budit a volá: „Aj, mladý panáčku, dlouholiž budete spáti? Bílý den vám již do postýlky kouká, vzhůru, probuďte se, nechť vás políbím v krásná očka.“ A zdvihl se chlapec a mnul si očka, usmíval se, vztáhl ručky a zvolal: „Růži, růži chci! vždyť mně se tak líbí, je tak hezounká! Ach Vílo, podej mi tu krásnou růži!“
Žena však chlácholíc ho pravila: „Což vám se to zdá o růžích, zlatý panáčku? Jen pak se podívejte, jste ve své
89
komnatce!“ A tu se dal chlapeček do pláče a neustále volal: „Chci růži, dejte mi tu krásnou růži!“ – A jestli se ho kdo tázal, jakou to růži (neboť mu byl zahradník přinesl plný košík růží přelíbezné vůně) odpovídal vždy, že po jediné touží růžince a tu že, zdá se mu, viděl v jezeře nebo za vodou v údolí; až mu konečně slíbili, že brzy ho povezou do krásného údolí za modrým jezerem.
Tu umlklo dítě, však bledlo a bledlo, s líček jeho prchaly růže a tílko chřadlo – až zase ho přeplouli do údolí. Tam se růže již z daleka naň usmívala, a hoch neviděl ani údolí ani kvítků barvitost, proň zmizel ráj, on toliko k růži své pohlížel a znova pohlížel – a hle, kouzelnou mocí zardívaly se jeho tváře a bujné zdraví prochvělo jeho údečky – tam sklesl, blažeností opojen, ve kyprý mech; tam pod skalou, kdež čarovná růže se houpala. – A když ho odnesli a vložili do loďky, tu růže s porosenou korunkou pohlížela za ním, až člunek zmizel – a růže sklesla, umírajíc, ve chladný mech, na němž hošík byl odpočíval.
IV.
Odčarování.
Když po dlouhém, dlouhém rozloučení opět se sešli syn Večerní zoře a milená jeho Víla, tu hledali zaštěpenou růži; ale ach! nalezli zelené její přístřeší zrušené, mdlé, usvadlé viselo jeho lupení – růžičky samé ale nespatřovali.
A tiše naříkajíce hledali všude vůkol, až konečně nalezli ji na břehu jezera, bledou a lesku zbavenou, a kalíšek její ve vlnách se topil. Plačíc poklekla Víla k růži své:
90
„Ubohá ty růžinko! kdož tebe urval tak ukrutně? kdož vlnám nevěrným tě zradil? kdož se odvážil, uzmout tě hlídačům tvým?“
Ale růže byla již umřela! – Tu přiletěl ptáček slavíček a zpíval žalostným hláskem o růžině lásce, bolu a smrti. Žalostně pohledli na se Zoře syn a Víla, a krásný syn večerních červánků pravil: „Láska tě, milé srdéčko, usmrtila, nechť ti láska zase nový život vdechne!“
A hle, pěkně vydutá lastura vyploula z tichého jezera. Do té vložila děvice růžinu mrtvolu a vřelé políbení vtiskla na ni. Lastura však plynula, zlehounka se houpajíc, přes jezero k skaliskám, na nichž se šedý zámek vznášel.
I vypukla bouře z černých skalin a vyzdvihnouc růži z lasturové loďky, vznesla ji přes úskalí a srázy hluboko až do černého lesa, kamž ji do kvítí položila. Ale div divoucí! sotva že mrtvá růžička dotkla se země, bylo z ní malé hezounké děvčátko, kteréž vykasavši se pro hojnou rosu s blaženým úsměchem pospíchalo k šedému hradu.
V.
Radost.
A děvčátko šlo ku hradu a pohlíželo vzhůru a volalo jasným hláskem: „Otevřte, Růženka volá!“ I spuštěn byl most a vrata otevřena. Krásná Růženka kráčela po schodech nahoru, až octla se u pacholíkovy komnatky. Tu se rozlítly dvéře dokořán a děti se líbaly, srdečně se usmívajíce.
Chůva stíží očím uvěřila, tak byla radostí polekána a slzy prolívajíc volala: „Růženko, tys to?! Tedy tě zase
91
máme? A tys v jezeře neutonula? A my tě již tři léta oplakáváme! Zajisté některá Víla tě potopila a nyní opět pustila! Ach, můj zlatý panáčku, patřte jen, vždy to vaše sestřinka a neutopila se a není ztracena!“ – Vyběhnouc volala po celém zámku a zavolavši otce plesala: „Již nebudu plakat, že mou vinou se Růženka utopila, jest zde – znova nalezena!“ A přinesla dítě a podala je rytíři, jenž svou dcerku líbal a k srdci tisknul: „Má Růženko, volal, mé dítě, ty líbezný obraze drahé manželky mé – nyní nás již neopustíš?“ A dítě objímalo něžnýma ručinkama otce, s dětinnou vroucností v oči jeho pohlížejíc a pravilo: „Chceš mým otcem býti?“ I přitisknul ji rozkoší znova k prsoum svým, a spěchal dolů a svolal čeleď a rozkázal, aby slaven byl tento den hody a veselením.
Dítky však pokojně a sladce spolu zahrávaly a se objímaly. Kdykoliv ale někdo, přistoupiv s radostnou tváří k pacholeti, blahořečil jemu za nalezenou sestřičku, dával hošík za odpověď; „To zde sestra Růženka není – onať v jezeře spí – ta zde jest Růžinka ze skalního údolí.“
Johanna Marie.
92
Básně.