Věčnosť.
Je divno venku, mrak tam na mraku,
a vítr jakby střechu odnést chtěl;
i posel boží jde už z oblaku –
buď pánbůh milostiv, kam zaletěl!
„Jdi dítě drahé, rozžži hromnici,
my se tu budem modlit spolu;
zde svíčku postav, a poklekni k stolu,
a zdvíhni ručky k boží světici.“
To dítě kleklo, žena přisedla,
a obě hroužily se v modlení.
Tak bolně šeptá žena vybledlá,
a dětský hlas – toť zvonků zaznění.
Modlitba dětská v nebe nešená –
jí, andělů jak zpěvům slouchat milo,
však ženy slovo – jakby bolem nylo, –
a oko tužně k nebi plamená.
27
Ten šepot divně v dětská slova zní,
jak v radostné se písně mísí stesk –
ba je to stesk, co její duší chví,
stesk, jejžby nejlíp zhojil smrtný blesk.
Ten blesk tak planě šlehá sem a tam,
ach často stíhá, co by rádo žilo,
a zas, co by už rádo v hrobě hnilo,
to zanechává bolů trudným tmám! –
„Ta věčnosť! Bože můj, dlouhý to čas,“ –
tak šeptá žena v divném blouznění –
„v ní trpět – trpět dnes a zejtra zas
a nikdy nedočkat se spasení. –
Vždy, bez oddechu trpět dýl a dýl,
a bez oddechu štván být dál a dál,
a vše to za tak málo hříšných chvil –
to bys mu strašný trest, můj bože, dal!“
Umlkla – tváře rukou zastřela,
a z očí se jí řinul slzí proud,
i dětská modlitba teď dozněla,
a ticho vše, až na ten boží soud;
ten venku častěj vždy a mocněj hřměl,
a deštěm šlehal v okna malé chýše,
a větrem bouřil, co snad snilo tiše,
a bleskem naplnit vše bázní chtěl.
Však ženu nezbudil – ta v myšlének
se moře hluboké tak zhroužila,
že neměla už mysli pro venek,
ba že je živa, sotva cítila.
„Mamičko, s modlitbou jsem hotova,
co mám se, rcete, modlit ještě více?“
28
A matce jakby smrtí ztuhly líce,
ty ústa zamkla tichosť hrobová,
jakby nad vlastním hříchem chtěla lkát,
zas byla vstala smrtí zesnulá,
a jenom z očí byl jí život znát,
z nichž slza za slzou se řinula.
A dítě spíná po ní ručičky,
ty ruce hladí chladné, ledovité,
ty líce suší horkou rosou spité –
máť samo plny slzí očičky.
„Můj bože, jak tam venku lítá blesk
a tatínek v té bouřce někde chodí! –
O bože, snad tam do něj neuhodí? –
kde asi je? – mám o něj velký stesk.
Mamičko, povězte mi, prosím vás,
zda bych tatínka ještě uhlídala? –
Že jste mu na tak dlouho odjít dala! –
Snad zabloudil a nenajde už nás!“ –
„Ba zbloudil dítě mé, – ba zabloudil,
a nenajde k nám cesty nikdy víc,
jen jeden okamžik jej odloudil,
teď nám ho nepřivede žádný vstříc! –
Ba kdybys celý život hledala,
o nic mu nepřijdeš již nikdy blíže,
i až tě tlačit bude země tíže,
líp kdybys od něj v dáli zůstala.“
„Kde je a proč by nesměl k nám,
a proč bych nesměla být u něho?“
29
„Je mrtev – a že vzal si život sám,
teď bol a muka stíhá věčně ho!“ –
„A je to dlouho, věčně mučen být?“ –
Jak teď nebohé dítě spokojit? –
Ten bůh, ta všehomíra dobrota,
by neměl míti pro něj slitování? –
Ten bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání,
by neslyšel, co dítě šepotá? –
A v chýši ticho málo rušené,
jen z venku bouří hromu strašný třesk,
a v šero po komůrce rozstřené
jak zoufalství myšlénka šlehá blesk.
A na okénko bije dešťů proud,
jakby to poutník o v puštění žádal,
ba je to poutník, já bych na smrt hádal –
aj modli, modli se, nastává soud!
Matka i dítě ruce sepjaly
a bouř burácí povždy strašněji,
teď objaly se a teď zalkaly.
„Slyšíš nás, bože?“ – aj a mocněji
teď vítr na předsíní zahučel,
již s dveřmi se vší silou se tam pere,
vyvrátil je a za ním blesk se dere –
„Slyším“ teď zavznělo – a vítr dohučel.
A ticho zas – ukončen boží soud,
dvou mrtvol klidné zbožné usmívání
jeví tam zjevně boží slitování,
a věčné lásky věčně živý proud.
30