Ad te, Domine!
Hospodine, volám k tobě
z prostřed bouří, z prostřed mraků:
bleskem šlehni ve útrobě,
k písni zapal střely zraků!
Vichru nám je třeba k zpěvu,
zlatá struna – věnec hadů,
a tu píseň, sykot hněvu –
píseň tu ti k nohoum kladu.
Máme slzy, máme žaly,
ale meče jenom žádné –
dej nám mečů, lehnou skály,
vrahů pýcha k zemi padne!
A když nedáš – píseň moje
věčně hřmít ti v srdci bude,
vzdechy vyschnou mraků zdroje,
trůn ti spálí slzy rudé.
24
Dej nám blesky, dej nám hromy,
sami den svůj vrátíme si,
oštěp vrahů vichr zlomí,
naše bouř v jich zadme lesy!
A když nedáš – naše muka
rozkruší tvá nebesa ti,
gigantů ji zvedne ruka,
obrů krokem světy zvrátí.
Zalehne ti chaos v světy,
hvězdy svrhá do propasti –
hymnus velký, divý, kletý
vesmírem ti bude třásti.
Na mohylu zbude dosti,
z kolosů si sklenem hroby,
věků hlod tu rakev kostí
nerozkruší, nerozdrobí!
Hospodine, volám k tobě
z prostřed bouří, z prostřed mraků:
přidej perlu k slávy zdobě,
přidej slávu ke zázraku!
Jsme jak kámen v světů moři,
kam jej vrhneš, tam se řítí,
zavrhni – a věky zboří,
vznes – a chválou zajiskří ti! –
25