Zaječí král.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Zaječí král. Zaječí král.
(Úryvek z větší básně.) – – – – – – – – – – – – Stařec Ondra musí cpáti, vyklepe si malou dýmku, rozžhne hubku na křeménku, přitlačí jí prstem k troudí, puká, dýmá, řeč se proudí: – „Tedy hajný tiše leží! Ptá se noci svatojanské, co ten zajíc asi řeční? Právě počal zajíc jiný: ,Ještě čáka brati drazí! Rod náš nesmí vyhynouti. Král je sice dávno mrtev, klesnuv ranou polesného, jeho tělo lidé snědli, a s ním snědli naše blaho. Nebo vše nás hubí, rdousí: honby, lišky, vrány, psové, každý má své právo na nás, ježto jsme teď beze krále, bez jednoty, beze rady. Proto myslím, bude dobře, zvolíme-li zase krále. Kdo je vlasti dobrým synem, musí se mnou souhlasiti!‘ Řečník zalez’ mezi jiné. Nastal hovor, nastal ševel, když se vítr v olše zapne, kmen ku kmenu těsně nahne a vše stone, vzdychá, šumí – – Ujednáno, bude volba, král se zvolí, jest ho třeba, 60 ano, král se zvoliti musí, statný, rychlý, – ale moudrý, aby uměl z kola tíhnout, když se honci zatahují, aby našel každé zelí, z něhož zajíc brzy tuční, aby uměl rány léčit, jak to vůbec králi patří, když ho národ k tomu zvolízvolí. Bude volba! Co to shonu! Každý samec bude volit, každý může býti volen, ale – pouze jeden zvolen, ale – pouze jeden králem! Kdoby nechtěl králem býti? Všichni sobě toho přáli, jiným všem závidějíce. lnu, vždyť se každý hodil! Kdo by nechtěl z kola prchnout? Kdo by neznal dobrých zelnic? Kdo by neznal rány léčit, maje jazyk jako jiný, radit – by si ránu lízal? Proto každý samec málem přál si býti zvolen králem. Hajný Souček ležel tiše, ležel jen se usmívaje: Totě zrovna jako ve vsi, když si obec volí hlavu! Byla tedy právě volba. Což se Souček tomu divil! – ale Toulek všecko zkazil, 61 skočiv náhle po řečníku. Hajný zaklel, vstal a za ním! Toulek táhl smutně domů, nebo pán ho, jak to bývá, tloukl pouze, kde to bolí – čerta křížem, psisko holí – – Stařec Ondra musí cpáti, dýmka zase dohořívá; děti na něj smutně hledí: Jak se asi volba skončí? Děti lezou kolem něho, hladí jemu scvrklé ruce, by jim řekl, kdo byl králem, jaké bylo nastolení, jakou jemu princku dali, nebo, což je po pohádce, když to svatbou neukončí? Děd si křesá pohodlně, jakby hubka byla vazká, při tom se však na ně směje. Orodují také staří, jaký prý to konec mělo, aby děti daly pokoj, ač ti staří – jak ty děti! Stařec Ondra dá se prosit Obrací se tváří k dětem, pravě vedle nejmladšímu: „Hajný Souček měl dva pejsky. Pověz, jak se jmenovali?“ – „Churča,Toulek“ – vece chlapec „Dobře, dítě, dáváš pozor. Ale slez mi trochu s klína, nebo z dýmky na tě prší. Stále po mně stoupáš, lezeš, 62 jsi mi těžký. Zde si sedni! Nuže, pozor!“ Puká, puká! „Souček míval starou čubu, jak jí bylo, dávno nevím. Chytré psisko, darmo říkám! Jednou v noci svatojanské vyprávěla něco mladým, ležíc s nimi pod lavicí, na níž hajný právě dřímal. Ale slyše hovor čubin, probudil se, naslouchaje, o čem asi s dětmi mluví? Hádej, Véno, víš-li o čem?“ „O zajících, kdo byl králem, jak to potom dále bylo“ – – vece těžký chlapec vedle. „Dobře, dítě, dáváš pozor. Co jim čuba vyprávěla, vyložím vám, děti, hnedky. Že je čuba všecky znala, není žádné pochybnosti, neb denně byla v poli, proběhala lesy, louky, chodíc všude se svým pánem. Ale jak jim rozuměla, o tom jistě nikdo neví! Inu, byla staré psisko, majíc růžky za ušima. Jednou tedy byl prý večer, večer pěkný, jakých málo. Rozvíjely mušky křídla, můry, brouci, svatojánky, bzuče každý podle svého, letě každý, kam ho táhlo, k vodě, k chýši, k ohni v poli, 63 jejž pasáci rozdělali. Rostlo temno vůčihledě. Luna z vrchů vyskočila, všecko bylo jako mléko, na co její záře padla. Za hřbitovem křižovatky, úvoz tmavý mezi břehy, tam kde prve hajný ležel, byla volba velkolepá. Národ volil svého krále: Zvolen králem Svítipatka. Dvěma hlasy stal se králem, – jiní dali hlasy sobě. Král byl zvolen. Což to záští! Tedy pravé Svítipatka? Jeho otec neměl uší, jeho matka byla hluchá – Svítipatka chodil o třech. Chromec tedy bude králem? Ale král byl – byl už zvolen! Aby získal něco věrných, rozdal ihned něco řádů, pasoval je na rytíře, neb se každý k tomu hodil. Kdo se dříve nejvíc hněval, nejvíce pak krále chválil, přísahal mu věrnosť věčnou, ač mu v duchu věren nebyl. Někteří však byli hrdí, nepřijavše jeho řádů, pohrdavše dobrou vůlí, pohrdli i samým králem Svítipatka, chromý zajíc, měl by jiným panovati? Bude národ banovati! 64 Slavilo se nastolení. Přišli páni hodnostáři, vzali krále z jeho díry, z díry, která sloula palác, ježto byla děrou krále. Slavný průvod ku hřbitovu. Kde se cesta v úvoz sklání, kde se jiná přes ni kříží, tam je místo staroslavné, má svou slavnou historii: Na tom místě od potopy zajíci se radívali. Sláva králi Svítipatce! Ať se živí dlouhá léta, ať’se dočká sedmé honby jako dávný patriarcha, dokud bylo méně lovců. Ať se živí! ať se živí! Vzali vínky z mochny zlaté, tkané broučky, rosou šité, nastrojili jemu skráně, plášť mu dali ze sasanek lemovaný charpou modrou, sponka na něm jako démant, byla z misky žáby říční. K tomu, jaký dar mu dali! Čtyři míle, někde v kraji, bylo kníže Stavinožka, mělo dceru na div krásnou. Přišli k němu hodnostáři, zda by dceru nechtěl vdáti, dáti králi Svítipatce? Kníže bylo ovsem rádo, 65 zavolalo dcerku sličnou, prosíc pány hodnostáře, by ji sami požádali. Řekl tedy první rada: – Princezenko, chceš se vdáti? My jsme proto přišli k tobě. – Já se nevdám, dcerka vece, já se stydím, mně je hanba. – Ale proč se nechceš vdáti? táže se jí první rada. – Nechci býti panímámou. Zasměje se otec kníže: – Hloupé děcko, panímámou? Vezmeš-li si pana krále, budeš ihned veličenstvem, jinak se ti nesmí říci. Upejpá se princezenka, že se ještě trochu stydí, ale veličenstvem bude. Svatba byla velkolepá. Hosté přišli z celé země. Celé pole bylo stolem, jetel, zelí, mladá řepka, vůbec všecko, co se hodí, – však to Pán Bůh darmo dává! – – – – – – – – – – – – – –

Básně v knize Pod jedním praporem: