Hakeldama.
Proč divná zvěst a truchlivá
mou duší dnes tak zachvívá
jak bledá hrůza sama?!
Cos leží ve tmách přede mnou:
zřím krve stopu tajemnou –
lán krve, – Hakeldama.
Ó země Bohem prokletá,
proč jako přízrak oblétá
mne děsné tvoje drama?
A zas a zas jak bouře hlas
v mé duši hřmí to v noční čas
a kvílí: Hakeldama!
Ó hrobe dálný, truchlivý,
zda měkký šumot olivy
tě kolébává ve sny?
Zda jitra slunné pocely
kdy ke tvým ňadrům sletěly
a ptáčete hlas plesný?
Zda, osvěžený pramenem,
květ bílý něžným ramenem
tvé obepjal kdy skráně?
A čárné noci hvězdný svit
zda spěchal je kdy políbit
a rosa padla na ně?
Zda teplý vánek Východu
v tvém zavane kdy obvodu
a dlaní svojí hebkou
tvou rozjizvenou hladí tvář,
jak matka, v oku něhy zář,
své dítě nad kolébkou?
184
Zda, zem kdy vedrem ohnivá,
hlas cikády tu zaznívá,
jež spráhlých niv je duší,
a v zákoutí tom ztraceném
svým jednotvárným refrainem
to mrtvé ticho ruší?
Jen jeden pohled v času chvat...
a duch můj, děsem hrůzy jat,
se odpovědi bojí.
Zde mizí stopy zrádcovy,
a v paměť soudu Jehovy
tu suchý pahýl stojí.
Kol něho spousta kamení
jak hrozné kletby znamení
je všude navalena.
Ni býlí tu, ni bodláčí,
zde každé símě potlačí
ta země otrávená.
Zde na vždy zmlkl stromů šum,
pln Palestiny sladkých dum, –
zde ptáče nezazpívá.
V tu prokletou a sirou zem –
jen lůna mraků závojem
se někdy plaše dívá...
Zde v tmavých nocích bouřlivých,
kdy vše se chvěje v skrytech svých,
jen vichr divě běsí
a z rudé blesků záplavy
sem padá zásvit krvavý,
jenž plane v podnebesí.
Tak míjí noc a míjí den,
zde věčná mlha, smrti sen,
zde stíny pekel bloudí.
185
Zde hrobu vane stuchlý dech
a v pustých psáno kamenech,
jak nebe zrádce soudí.
– – – – – – – – – – – – – –
Čas prchá... rychlost šílená!
snad dávno, dávno shlazena
je kleté země bída.
Však zrady sémě zaseté
to v lidstvu dále pokvete
a plod svůj časem vydá.
Zas Boha svého zaprodá
syn zvrhlý svého národa
a stopou zrádce dá se;
svůj zlatem zmámí chtivý hled
a v osidlo pak naposled
své hrdlo vloží zase.
A po věky a po léta
žít bude země prokletá
a stará zvěst a známá.
A v blesků svit a hrobu klid
to věčně, věčně bude znít:
Ó zrado! – Hakeldama!