TOBĚ.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

TOBĚ.
Tobě, co s tváří bledou, řetězem kol šíje na trůnu sedíš v rumy skáceném, laur strhaný na čele vznešeném, na nějž s pod lauru chmurný stín se lije co dumný sen o ráji ztraceném, jíž ston se z prsou rvoucí v úsměv halí rtové tak tklivý, že by zahynul člověk jen hořem, kdyby nekynul dál k pomstě žít bol v oku neskonalý; – Tobě, jíž chvící hruď strhaný kryje šat, hruď ubohou, těch šatů hrůzněj’ zdranou a v ní to srdce ještě tisíckrát, předobřeť cíl znán vrahem každou ranou; [V] Tobě, co’s věku v jednom snesla žele, jak za let tisíc národ málokterý; či koho z nich, blesknutí dav mu smělé jen jedno, jediné, sklál osud šerý trýzně a kletby, hanby věky v celé? – jediný v slunci den – a bez hvězd temno věčné, slast jediná – bez konce utrpení, čin jediný a věkovité mdlení, vítězství jedno – robství bezkonečné? – Tobě, co celá v pohrzení, žalu mi dražší’s tisíckráte těch, co v tém vítězný si tisknouce diadem, hlavou se v nebi, nohou brodí v kalu, – mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem, s tím řetězem, kde slzy – perly stkvoucí, Ty železem a oni spjati zlatem, – Tobě chví z ňader píseň má se vroucí!! Ha, – píseň, píseň jen? – Při boží hněv! Uštvali Tě, jak laň hon psů a hochů; vyssáli Tě, jak upír spících krev; zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu; [VI] a stupili tu mrtvolu tvou sklanou, že sníh by zkrvavěl nad takou hanou, a my? – nám stačí vrkající zpěv!! Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem, svým činem na mizině, – ač ne řečí. Ten minul čas, kde sahalo se k meči, kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem! Když mrtvý kámen britským hubitelem z bořícího se loupán Parthenonu, Kleft skálopevný zaplakal co dítě: nám, kde již všemu odzvoněno k skonu, jimž nezůstalo ani ve úkrytě nezhanobené upomínky jedné; u nás, kde člověk ani neusedne na místě slzou, krví nezvlaželém, kde kámen ne, kde šlapou srdce živá: nám ani slzy, nám dost slova bývá, a žár co budí v robu otupělém, v nás zbabělství se zdusí pod popelem! [VII] Jsme národ žebráků; – já také žebrák jsem, a to co jiní, k nohoum též ti kladu: vínek to ze slov, rýmem spjatých v řadu; jen jiní snad co ne – horoucí slzu v něm. Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím, bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem! Jsem žebrák, čin nedospěl v srdci mém, jen slzou, pozvol, ať Tvé rány zrosím, – odvrhni slova, – jen tu slzu vem! Jos. V. Sládek.
[VIII] Jan Bušil.

Básně v knize Ruch 1: