Španělská romance.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Španělská romance.
Ve Španělské zemi krásné mnohé srdce dýkou shasne. A že každý má tam dýku, mnoho je tam loupežníků. A že mnoho loupežníků, ještě více nebožtíků. Nebožtíci, ti tam leží, ku kaplím kde cesty běží. V kapli tam jsou staré modly, poutník rád tam u nich prodlí. Zbožný sic i bandit mnohý, těchto však má jiné bohy. Proto bandit ze poutníka rád udělá nebožtíka. Že pak zbožní loupežníci, mají dobře nebožtíci. Než jsou mrtvi, sic jim bědno, potom ale vše již jedno. Že však pro strach moc tam zle je, mnohý sám si smrti přeje. [141] A že vrazi zbožní páni, splní rádi každé přání. Zabíjejí k boží slávě, někdy také ku zábavě. Bohu duši; komu jmění, do toho nám pranic není. Pán bůh dal, brát jeho věcí, druhý nedal, bere přeci. Nezabíjí vždycky dýkou, někdy také puškou, píkou. Někdy hrá též bajonetto, mrtvému však jedno je to. Těm to ale jedno není, vysoko kdo život cení. A jej raděj’ v bídě tráví, než by vzdorně vzpjali hlavy. Takové pak dobrá škola Špán’ská bije jenom z pola: Zabije jim mozek v hlavě, umíte to zrovna hravě. Zabije jim srdce v těle, umíte to přeuměle. Co z nich zbude, ať si chodí, to jim více neuškodí. Tak se stává, po ulici že tam chodí nebožtíci. 142 Ti tam chodí, mluví, jedí, aniž, že jsou mrtvi, vědí. Vědí to však lidé jiní, a ti jim to říct’ jsou líni. Neb se bojí velkých křiků, ještě víc však loupežníků. Mohli by jim škodit lehce, a to nikdo v světě nechce. K tomu polomrtvých řady s lupiči jsou kamarády. Neboť staví boží muka na hrob jim jich zbožná ruka. Z zlata, stříbra, den i po dni, jak jsou kteří nebe hodni. A že všichni hodni k tomu, je tam křížků jako stromů. A že všichni v nebe rádi, staví si tam stromořadí. „Dík, ty bože na nebesí,“ což se z vás tak mnohý děsí, jenž tu sedí hrůzou stichlý, „dík, nás ještě nezapíchli.“ „Dík, ty bože nade všemi, v Španělské že nejsme zemi.“ Slyšeli jste vyprávění, slyšte také naučení: 143 Dvou nechavše sledních řádků čtěte zase od počátku. By však vás to nenudilo, čtěte, tisk co nechal bílo. A kdo nic tam neuhlídá, nečti, co se dál povídá. Neuvidí v dáli, blízku nic, byť celý svět byl v tisku. A ti světa tiskatelé v čerň přitiskli země celé. Ten pak, koho číst to lační, když byl přečet’, tu zas začni. Čti, – však není tak to lehce, když víc se mi napsat nechce. Stránka už je plna cele; rozzlobil bych tiskatele. Svědomí však ku pokoji těch, kdo chtí, tu ještě stojí: U nás nemá každý dýku – ne – tu není loupežníků. 144

Básně v knize Ruch 1: