Na Tater štítě.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Na Tater štítě.
Na Tater štítě v dumném rozpoutání ve vlny černých mračen sen jsem psal, pode mnou země, mlznémlžné páry na ní, a v moře stopen v krvi západ plál. Letěly větry od severu ke mně, slzami Polsky tvář mi svlažily, letěly větry od západu ke mně, českými vzdechy k srdci mluvily, kvílely jižní nářkem Balkánu, od vzchodu pláče duma kurhanů. Třesou se Tatry – pustou vlci vyjí, Nitra a Nitra v zoufalství se svíjí... O rode můj! šílenství chápe se mně nad hořem tvým, ó rode umučení, tvých synů ston od všech zní koutů země, tvá v pláči dceř a jařma zubožení. 19 Od krve krev vražedně odtržena, na hradbách tvých svůj tyran prapor vznes’, o skvosty tvé plemena rozvaděna, květ síly tvé, tvých bohatýrů kles’. Ó rode můj! vysychá mozek v hlavě, kdy zvrhlý syn se cizím modlám klaní, mých bratří krev v divé kdy teče vřavě a k pomstě zve, a kletba letí za ní. Ten řevný boj! tvá vášeň nezkrocená znamením hany v čele dětí pálá, a sláva mře, tvých velkých duší žena – krkavčíť matkou bratrovražda stálá. Ty rode věštců, holubičích písní, staleté skály vzdechem tvým se třesou, ve stu kdy plemen běsný boj tě třísní, do moří pláč a krev tvou řeky nesou, chromí se v údech tělem lví tvá síla tvými což kostmi zem má být mohyla, a zhublá líc otročích losem synů, a plemě tvé za pospas pro cizinu? Ó rode můj! Bolesti pekla ve mně, ta muka tvá kdy v útrobí se středí, a rouhám se, kdy božstva zážeh ve mně a píseň mře, mně líci hněv zškaredí – tu biče plést chci jedovatých smíchů; oj k smíchu hřích, kdy nesměje se hříchu! 20 Ba marný lék na hnis, co v srdci leží, ta hříšná krev po otci vnukem běží! – – O matko má! žebračko kletých dětí zda hněvný bůh? – snad ustaví tvůj žal, či hořký kalich tvůj se nevyvětí a slzí pln a krve bude dál? – – Ne, ne! tvá není kletba odvěká, matko! o matko, dcero člověka! Los lidstva tvým a lidstvo mroucí stále – mrzký to rej a trpký neskonale?... Těžká s časem pluje koule chladná v světy volám, zvěst mi žádná – žádná? – – Rozrvaly mraky nad mnou se černé, kol kolem jasno, větry nekvílí, vysoko v blankyt hvězdy nezměrné, obrovský vypnul orel se bílý. Žulové skály v hlavě mu kosti, čeští v ní bratři myšlénky byly, tatarské hřbety v hrudi mu kosti, měkké v ní srdce Slováků bily, peruť mu mocná z proroků polských, peruť mu druhá z jihu sokolů, a zobák lesklý veliká Rus je – Hoj! tělo volné údy pospolu! 21 V ústech palma, míru palma věrná s lidstva kletba padá, v propast klesá hřích svornosť, láska bratrská, srdečná měkká Slávů ruka chrancem práva jich. – Blažený výkřik – mraky sčeřily se, žalobné větry ke mně zase vály, temno a pusto, v mlhavém zem plášti, západem krve paprskové pláli. Kam matný zraku, kam se stáčíš dál? – Na Tater štítě v páry sen jsem psal....psal... 22

Básně v knize Ruch 2: