Kozák.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Kozák.
Slunce již dávno zašlo, a šero na blankytu, jen ještě k západu je prérie v polosvitu. Tu tam již hvězda bledá, a vůkol mlha pluje: to doba unavení, to tichá chvíle snů je. I kůň již kráčí zvolna a staví zas se travou, snad by nezbudil z snů mně, co mou mi kráčí hlavou. Zařehtal kůň a v šeru se zjevil jezdec u mně; kůň kráčí též tak zvolna, jezdec sní též tak dumně. 149 „Ký druh“ to zazní s koně, a tvář se kloní v šeru. „„Ten, tak kdo ptát se umí, dnes víc než bratr věru.““ „Buď zdráv mi bratře milý již po bratrském zvuku“ – seskočili jsme s koní a tiskli jsme si ruku. „„Jak bratře sem jsi zbloudil té dálné do pustiny?““ „Já z Čech jsem bludný zpěvák“,zpěvák,“ „„já kozák z Ukrajiny.““ A sesedláni koně celdenní po unavě, a kozák rozžal oheň, a lehli kol jsme v trávě. A každý povídá, co mu nejvíc srdce tíží, on o spoutaném Dněpru, já o Vltavě v mříži. – – A kozák pokuřuje, až čelo dýmem v stíně, 150 že není už jak bylo v té rodné Ukrajině. A že už tomu dávno, co nechce býti lépě, a pěl divokou dumku hetmanu o Mazepě. A dopěl divou dumku o Petru, bílém cáru, a z lulky prýská oheň, a z oka jiskry žáru. A povídá, jak dumky jim doma zpívat brání, aby tu rodnou matku snad nezbudilynezbudili z spaní. A v cizinu jak cizou je posýlají cáři, aby tu rodnou matku nemohli zlíbat v stáří. A jak poslány sem až po cárském čety slovu, a krev co vydobilavydobyla, že prodal – za kus kovu! 151 Jak on a koník, syti té cařské služby hany, si povyjeli raděj ty volné na buřany. A jak je jim tak volno, když koníku bok stiská, však po buřanech doma, že přec jen se jim stýská. A jak, když slunce spadá, mu v domov pozdrav dává a vzchází-li, jak ptá se, či matka ještě zdráva? To slunce ale, slunce že nerozumí žali, a že by raděj zhynul už v daleké té dáli. A rozplakal se kozák, tak jako dítě malé, a horké slzy pijí ty uhly rozháralé. „Pro taký bol kozáče útěcha není v slovu“ – 152 a tisk jsem ruku k srdci i ruku kozákovu. A večerní když hvězda kruh změnila zas k ránu, zas rozešli jsme oba se každý v jinou stranu. A po jezdci ni stopy, když slunce vzchází znovu, však z dálí zaslech houknout jsem – pušku kozákovu. 153

Básně v knize Ruch 2: