Milosrdná sestra!
Stál ve cti Mucius, že pro svobodu Říma
svou ruku pravou v plamenech si škvařil;
čin Winkelriedův vítězně se zdařil,
když – shrnuv kopí pod rukama svýma,
v svou hruď je vrazil, svojim průlom tvoře. –
Děj takový lze přirovnati k hoře,
jež vyvršena z rovin nad oblaky
svým majestátem upoutává zraky.
A přec jest lehčí muži v okamžení
se vrhnout na smrt ve válečné vření,
než odříci se všeho mladé ženě,
když láká život k zábavě a změně
a splňuje jí všechno pomyšlení –
než vzdát se jména, výhod stavu, jmění,
dát odstřihnouti krásné svoje vlasy
a hábit hrubý nosit všechny časy –
než odhodláním vzrůsti na odvahu
svou mysl, vůli, práci, sílu, snahu –
co jí jen možno stěsnat ve člověku –
a bez uznání, pochvaly a vděku
vždy obracet jen ku trpícím lidem
a s vlídnou tváří, s konejšivým klidem,
i tam, kde zločin s nouzí kráčel spolu
a velké vášně vřely ve plápolu,
19
dál umírňoval bol a bídu pestrou
a zvát se prostě – milosrdnou sestrou!
Oč těžší matku nahrazovat dětem
a dcerou býti nad žebrákem-kmetem,
bdít nad ložem, když půlnoc táhne tichá,
když chorý sténá, z hluboka si vzdychá
a trhá tělem, rukama se brání
a po životě chytá – v umírání; –
oč těžší čistit hnisající vředy
a na sebe jen myslit – naposledy;
a v sídle nákazy, jíž hynou mnozí,
jíž každý jiný zdaleka se hrozí,
žít, chodit, sloužit, tušení svá skrývat
a duším skleslým balsám víry vlívat,
že Bůh jest láska, Bůh že není mstitel
a Kristus Pán že náš jest vykupitel,
že za nás všechny – Boha s lidmi blíže –
sám vzdychal vzhůru s krvavého kříže.
Vy páni, kteří z nočních toulek jdete,
tam, ku klášterním oknům pohlédněte,
a ztrmáceni požívaným pudem
až do dna duše zarděte se studem!
Vy krásné dámy, před nimiž se kleká
a z jejichž úst se rozhodnutí čeká,
kdo padne a kdo nad všechny se vznese –
čím vy jste proti těm tam?! – Otřeste se!
20