Tyrolští hoši z r. 1809.

Jan Evangelista Nečas

Tyrolští hoši z r. 1809.
I. I.
Speckbachr měl syna, deset let mu bylo. Střelby hřmění z domu ven ho vyvábilo, bral se blíž a blíže, až byl na bojišti, kde jak v smršti listí smrtná koule sviští. Tyrolanům v boji o nejdražší statek právě v ten čas nastal koulí nedostatek. Hoch jich běžel sbírat, vydrapoval vryté, do klobouka kladl ze své ruky hbité. Když měl klobouk plný, vyhledal si otce: Speckbachrův syn statný v desátém svém roce!
II. II.
Příběh druhý o hochu zas jiném: Vyzvědači nad hořejším Innem hocha potkali a vyzvídali: „Otec doma?“ vlídně se ho ptali. Hoch jim na to: „„Nevím, kde teď stojí!““ „Zašel k střelcům? Uchystán je k boji?“ Hoch zas vece: „„Věčná hanba tomu, 61 kdo teď s puškou nevyšel by z domu.““ „Matka pláče?“ – „„To jste neuhodli! Za vítězství otčiny se modlí!““ Na ty odpovědi vyzvědači tváři kaboní a čela mračí. „Malý rebel! Ale jak je stálý! Do Innu tě vrhneme s té skály, máš leb tvrdou, dole v proudu změkneš, jestli císaře se neodřekneš.“ A hoch malý od propasti kraje, děsné smrti ve tvář nazíraje, ani hrozby té se neulekl, svého císaře se neodřekl. – Vyzvědači, divíce se tomu, hocha posléz propustili domů.