DĚDOUŠKOVY POHÁDKY.
Studená mlha šedivá
uléhá na nivy,
setřásá listí narudlé
podzimek mrazivý.
Na okno časem ulehne
zdlouhavý větru sten –
S dědouškem děti z večera
sedají u kamen.
V stříbrné hlavě dědoušek
pohádky nosívá,
ryzího zlata libá řeč
z úst se mu rozlívá.
Hned si ho děti obsedly
u vábném věnečku:
Povídej nám zas pohádku,
rozmilý dědečku.
[5]
Usmál se dobrý dědoušek,
plynou mu slovíčka,
jako když tryskne ze skály
průhledná vodička;
usmál se dobrý dědoušek,
věta jde po větě,
učil se z knih a z života,
mnoho ví o světě.
A jsou ty jeho pohádky
jako ty jahody,
houfem když děti hrnou se
do lesní lahody.
A jsou ty české pohádky
převzácné perličky,
na stromku dětské radosti
kvetoucí větvičky.
Jakoby proutkem kouzelným
působí na děti,
ani sám čas je nemůže
setříti z paměti;
třeba by během dlouhých let
změnily podobu,
přece je každý dochová
věrně až do hrobu.
6