O KRAKONOŠI A JEHO POLEDNÍM
BALVANU.
Poslechněte, děvčata i hoši,
o báječném našem Krakonoši,
který po královsku ve nádheře
v zlatém zámku sídlel na jezeře;
chodíval tam po stříbrných mostech.
On, jenž při svých klenotech a skvostech
v pokladnicích mnoho peněz choval,
horaly své tak si zamiloval,
že jim pokrmy a léky dával,
v nebezpečí po boku jim stával;
ač ho mnozí, kteří při něm byli,
mnohdy ani okem nespatřili.
Ale zvláště míval na paměti
poslušné a bohabojné děti;
na jahody v seče s nimi chodil,
zbloudilé pak šťastně domů vodil;
proto rády mívaly ho děti. –
Jednou, chtěje hrad si vystavěti,
silný, pevný ve obrovské míře,
balvany si snášel na pilíře.
V jedenáctou tři měl naneseny.
Snášeje svůj čtvrtý, od stařeny
tázán byl a řekl: „Milá ženo,
čas můj určitě mi vyměřeno.
[13]
Zdar jen tehda bude při mém díle,
donesu-li balvan do té chvíle,
nežli dole bude zazvoněno.zazvoněno.“
Ještě rtové nezavřeni byli,
poledne když ve vsi zazvonili.
Plán se zhatil!
Pustiv balvan, Krakonoš se ztratil. –
Kámen však tam dosavade leží
a se věží.
Horalé, již okolí to znají,
poledním ten balvan nazývají.
14