NAŠE CÍRKEV.
Na skále stojíme nad mořem
a vysoké patří nám nebe!
Se světci a anděly
jedinou tvoříme říši.
Není končiny země,
kde naše by nepělo plémě
a nejásalo nám vstříc:
Bratři! Bratři!
Voláme Credo! –
Sbor zazní hromový:
In unum Deum!
A zaplesáme:
Et Filium!
a miliony dopoví:
Et Spiritum sanctum!
Sanctus! Sanctus! Sanctus!
Dominus Deus Sabaoth!
A ti, kdož dávno umřeli,
dosud jsou mezi námi.
Aquin tu dosud učí,
Pavel oddanost hlásá,
Aloisu lilije pučí,
Jan Slovo vtělené jásá,
10
Filip veselost, František chudobu káže,
Petr se nevzdálil s vysoké pastýřské stráže,
a bělostné Panny jdou s palmami
a učí nás vítězit nad námi!
A v žalářích a na hranici –
ó, buďte pozdraveni, Mučenníci!
Rekové, kdož smrti v tvář se smějí!
Skřivani, již v spárech orlích pějí!
Orlové smělí, střelou prokláni,
letíte výš, kde vstává svitání.
Ó jak jsem rád,
že bratry smím vás zvát!
A Církev trpící, jež v ohni se pálí,
a Církev vítězná, jež s cheruby chválí,
a Církev bojovná, jež s tělem a satanem válí –
my všichni se koříme jednomu Králi
a jedné Matce Královně.
11