DĚDICTVÍ
Zem zavřená, kde voli táhnou po strmých svazích břímě bran,
břeh s řeřichami pod rokytím kde struhami je rozerván,
kde plynou pstruzi v sklenné vodě nad křemennými výmoly,
a v tuhém tichu jednotvárném kde čivy všecky obolí;
kde kvete len jak oblak modrý, jímž táhne větru čeření,
nic od počátku do skončení v svém vývoji se nemění;
kde ruce jenom v tupém zvyku se chápou těžké sekery,
i podnikají bez rozkoše se lovy moje veškery;
kde skýtá zem, jen co dát musí, ze síly vlastní nehýří,
moc fatálního předpojetí i s hladem tělo usmíří.
Tam bez pastev kde koně civí se svěšenými hlavami,
již nikdy jezdce nepřenesli na hřbetě v dálku mlhami,
krok jejich volně zemi bije jen z nejvážnější potřeby,
v nich vlohy skryté potlačuje vliv utvrdlého podnebí.
Ni smutek ne dost intensivní, ni touha lidská nevelká,
když ozývá se v dlouhých pausách jak z lánů žita křepelka.
Tam v lesní tmě, kde cestu srnám čas zatarasil vývraty,
též neozve se souzvuk srdce se pějícími ptáčaty.
Tam léta moje předurčená jdou v nezdrženém postupu
a divým vínem obestýlá věk vetchou moji chalupu,
mé ženě kolmé vrásky kreslí kol retu, jenž se nesměje,
a v truhle trouchní okované mé ustřádané naděje.
Mé děti sílí bez ruměnce, jich nevábí styk s hračkami,
cos kletého je v mojich dílech, cos němého tkví nad námi.
Jak článek v článku u řetězu jsou dni a noci sevřeny
a do nich spiato od přírody mé lidství, statek zděděný.
5