CIRKUS
My přijeli jsme do vsi a rozbili tu stan,
kde vítr v plachty bije, je vzdouval se všech stran.
My znali jsme, co srdce se nejvíc dotýkádotýká,
a uměli se vloudit ve přízeň publika
a znali jsme, co třeba – lid naivně zvědavý
by horečně byl napiat za dlouhé přípravy.
A pomocníkem naším byl soumrak tesklivý,
jenž vyrovnává vášně a příkré protivy,
v němž pozoruje člověk jen tajných věcí chod,
jímž pohrouží se ve tmy jak do nehybných vod,
a vlivy nezbádané ho k tomu nutkají,
že řekne, co chtěl smlčet, co říc’ chtěl, zatají...
Tak z areny jsme vyšli. Náš průvod jako had
se fantasticky svíjel, až zůstal náhle stát
uprostřed tiché návsi, kde hrála kapela,
zněl buben dutě, hoboj, a trubka ječela
a málokdy se komu hnout smysly podaří,
jak učinili skutkem dnes pouzí šumaři,
neb tolik tajných ozvěn ve hrudi vzbudili,
že posluchači stáli jak touhou opilí.
I zřelo se, jak vzbuzen byl dojem nesmírný,
když naši hřebci vyšli jak blesky z konírny;
z nichž jeden grošovatý, jenž řičel divoce,
nes’ primadonu naši jak sladké ovoce,
jež neuzrálo u nás, však v cizím podnebí,
jež u vzácnosti chovat a střežit potřebí...
Nač jeden z mužů našich řeč impressivní měl,
jenž baret měl a togu jak soudní hlasatel.
...A mezi divou zvěří, jež jezdců nenosínenosí,
i sloni těžké mysli jak sivé kolosy,
14
a řada modrých světel a lampionů kyv
náš prodlužoval průvodyprůvod do klamných perspektiv.
Jak skrytou silou jatý a tuchou puzený
proud lidí zmlkle vcházel do naší areny;
ni v římském kolosseu tak mrtvý nevál dech,
tkvěl výraz ustrnulý a lačný v očích všechvšech,
krev koní našich v žilách té chvíle perlila,
to nebyl pojem hmotný, však duše přesila,
jež rozkazuje žíti i padnout poručí
a štve je vášní slepé skrz plamen obručí.
Hra se smrtí to byla, již naši artisté
tu usměvavě hráli ve výši nejisté,
hra hazardní a smutná, všech nejtruchlejší snad,
kde život půvab dluží si od smrtelných vnad,
toť efemernost skvělá ve smyslu nehezkém,
smrt, zjevivší se na mžik před vzniklým potleskem.
A chlouba scény naší, ten cizokrajný div,
jenž úžasem jest pouze těch, kdo jej zřeli, živ,
ta exotická růže, jež hoří nejvíce
a omamuje nejvíc ve středu kytice,
na výši exkvisitní náš program pozvedá
a klade sličnou hlavu do tlamy medvěda.
Je plna hříšných svodů hruď její vzepnutá,
v tom, zatoužit jen po ní, tkví věčná pokuta.
Bič pere v boky šelem a v koňské slabiny,
neb otravné a hořké jsou její vavříny.
Pak ve vážnosti chvíle vtip hrubý utrácí
se hrobovitou tváří dva zvrhlí paňáci;
je, pokud pamět sahá, – v tom úděl prostičký,
co signum hanby lepit v tvář jejich políčky,
a proto jejich líce tak strašně zsinalá,
že lehčí možnost žití a víry neznalá.
15
Je po divadle. Ticho. Je klam v tom nějaký?
Zas hřebci stojí tupě bez per a čabraky.
Však ticho není tichem. Jen přelud pokoje,
neb ještě v nitru chvěje se výkřik hoboje
a ještě se řev šelem jak z hloubi provalí,
vzdech clownů nad životem, jejž z rubu poznali.
Jdou vesničané domů, svou každý v srdci tíž
a na západě zhaslém ni pablesk není již,
jen sem tam jako slza se hvězda mihotá
pro marnost uroněná a bolest života.
16