ZIMNÍ SLUNOVRAT

Jan Opolský

ZIMNÍ SLUNOVRAT
Vře ticho předsmrtné, sníh bez konce v ně padá, jsou háje v kožiších a v hermelínech lada a břitkost běli tak v oči bije, chvosty jisker metá, jak z marných dálek vesmírného světa by přicházely. Hrob stele čas a zasypává hluší, stan bělostný se rozevlaje v duši, tknut vírem věků, z týchž zřídel tryská nicota i síla, smrt sestoupí jak hubitelka bílá níž ku člověku. Smrt... Sněžná smrt –, však skrývající žití, mdle v hrobě spát, však přece nezemříti je dáno tělu, je přáno snu se rozejíti s hmotnem, jak v prostoru by vanul bezživotném let archandělů. 37 Taj rozloh velkých pojetí se vzpírá, již shasnul věrný Cefeus i Lyra, i Vega skvělá; to ruka boží nad věčnostmi bdící se přiblížila k hluché klenotnici, již uzavřela. A pak je noc tak indychová, hustá, ni představa z té hloubky nevyrůstá o dění svatém... V tom čase zem však okov smrti láme, my z černa snů už matně prohlédáme před slunovratem. Báň širá blednouc, praská jako svíce, hnou tajemně se černé borovice jak zalklé slastmi, zvon skleněný, jenž aleluja tají, je zavěšený vznosně na okraji kdes nad propastmi. 38

Básně v knize Hory a doly a lesy: