ASYL

Jan Opolský

ASYL
Pod krucifixem siným, jenž zírá do cely, se modrý jazyk lampy tmou svinut tetelí. Je mrazivé tu šero, jež zvuk-li oživí, jak dutý, temný byl by a vnitřně práchnivý. Jde ode zdiva k zdivu a volá prchlý čas, a shledav se jen s echem svých vlastních hesel as, kdes v černém úhlu chodby svůj časný najde rov, jak povzdech marně vzešlý a prázdný význam slov. Zde voní vosk a plíseň a papír starých knih, z nichž utěšen duch nebyl ni omilostněn z nich a nezlekaný hrůzou z dna černých zřecích věd, z nichž umrtvení pouze svých smyslností čet’. Je svaté zdání míru věc smysly vylhaná, ač růženec jen šustí a černá sutana; stav smysly vybájený, stav klamný, nejistý, neb dusná bouře zraje, hřmí v prsou trapisty, blesk zelený, hle, křeše po černém nebi již... I ten, kdo ukřižován, dnes opouští svůj kříž. 53