POSVÁTNÁ NOC

Jan Opolský

POSVÁTNÁ NOC
Sfér mnoho probloudiv, se pohled tam až řítí, kde klíčí prasvěty jak zlaté obilí; chtí matné představy té říše vydobýti, do končin nejzazších až bodnout svojí zbraní, krev astrální ať objeví se na ní... Však nelze, nelze jim, by věčnost dobyly! Po báni nesmírné tak putuje jich snění, jak cherub stakřídlý, jenž brázdí rozlivy, jak mužstvo plachetnic, jež klesá z unavení. Když mrtvé vody věčnost ze dna zvedá, jde před večerem krasopaní bledá a v zenitu své sestry navštíví. Jak velum vanoucí se mléčná dráha chvěje a v transu magickém tvář tuhne měsíce, dřív srdce vlasatic, než vzplane, uhaslé je... Dech prázdnot začiší. A nekonečnem stoupat lze vůni chladných, křišťálových poupat ze hvězdné kytice. 55 Ó moře jiskrné, jež tajemně se vzdýmá, rve silou nesmírnou svůj pomyslný břeh! Ó strašná věčnosti se zraky užaslýma, do hlubin nejtmavších, kam představa se kácí, kde závrať vykoná svou milosrdnou prácipráci, mi pohleděti nech! 56