V HORÁCH
V kraji, kde se neúčastně, tupě k hrobu berem,
je i orloj přesýpací rychlým časoměrem.
Zde je záliv nepohnutý pro duše i těla,
vteřina, než smysly mine, jak by zesivěla.
Zdá se ničím nedělená jednotvárnost těžká
živit zítřek neztráveným zbytkem svého dneška,
dopíjením mělkých číšek po včerejším hodě,
s myšlenkami spoutanými živa na svobodě.
Počít den svůj, v Kristu skončit, aniž noc ji zmate,
bez zájmu být přichystána pro dny nepočaté.
I ten kraj se zdá být zaklet v jisté sféře sklenné,
na oblasti ze snu vzaté tebe upomene.
Jistá tvrdá nepohnutost, příkrá mluva forem,
zatajená tíha bytí ve výrazu sporém.
Plavá mračna navzdor výším, příliš hmotná jsouce,
jako brav jdou zkameněle po nebeské louce,
spásajíce modrou trávu široširých stepí,
utichlý je vítr shání jako pastýř slepý.
Bouřím se tu nelze vybít. V kruhu bludném hynou,
obzory je uzavřely černou jehličinou;
syrovost a plíseň věje stále z hlubin jejich,
báje tichem uchráněné o neznámých dějích.
68
Pole prázdná jsou a chudá, zem tu málo dává,
řídké klasy oves metá, časně žloutne tráva,
všecka síla této země vejde v sporé hlízy,
lačným byly zasázeny, lačnější je sklízí.
Voda bez ryb, příliš jaksi neživotně vleklá,
jak by proti vůli vlastní do prázdnoty tekla,
nestačujíc omývati kalné stopy žití,
měsíc se v ní, ani hvězdy nikdy nezatřpytí.
Na souhraní polních stezek svaté sochy čnějí,
hledí – nežli živé líce – mnohem význačněji,
jak by kamsi za obzory, do zásvětí zřely,
pro tento svět zrak majíce zcela odumřelý.
Řada chalup ponížených bezmála až k zemi,
zbičovaných nepohodou, slotou, vichřicemi,
v oknech slepých, blanovitých divný zásvit tají:
tvrdí lidé tady bydlí, tvrdě umírají;
v stálém boji se životem neuznaní reci,
černé, kruté pecny chleba sází do svých pecí.
Zevně tupí, obolení, nepřístupní, suší,
zcestnou, tajnou kontemplací vzněcují svou duši,
v jejich žití hrubnou dlaně, strastmi bělá hlava,
vzácná víra v převtělení ale neselhává.
Smrt je dobrá. Zámek puklý u žalářů jejich,
báje tichem uchráněná o neznámých dějích.
69