HLUBOKO V LESÍCH

HLUBOKO V LESÍCH
Tak útle, jemně praská tiš, zvuk brzy dál je, brzy blíž a zas je ztracen zcela, a tmavo je, jak obloha by světla svoje nemnohá do prázdnot poztrácela. Stín z mnohých podstat složen as a mrtvou deltou vplývá čas do hluchých jeskyň bytí, jak víno duchů staleté ve sféře, kde nic nekvete, chlad možno prsům píti. A stromy – pluk. Sta pluků snad, jež nejdou vpřed a nejdou vzad, jen přichystány, aby se hnuly v jedné z vzácných chvil, kdy silný tichem stihán byl a obstoupeni slabí. Nad samet kyprá země jest, hrob může dáti, ne však nést čís hrubé, těžké stopy, chvoj niterně se zachvěje a ta ty marné šlépěje svou hustou krví kropí. 77 Vír bublin vodních. S habru list, jenž padá, nikdy nejsa jist, kde došumí a zetlí, jsou svědci toho jediní, co strašná temnost učiní se chřadnoucími světly. Z nich dvou je vítěz pouze blud. Jak černá stůčka zavinut je život duším daný; ty nejstarší všech bolestí, jež nemohl jsi unésti, jsou mírem přetrvány. Zdá se, žes pohřben ještě živ, že ustal větví šept a kyv nad sypkým rovem nyní, že vše je vzato, spočteno, i život – sladké břemeno, i smrt – zlé dobrodiní. Mdlý noční pták se vznese jen, jak otráven, jak opojen, jak odhmotněn se tratě, ve výsostech až zastaví, kde hyne záblesk prchavý jak po oltářním zlatě. 78