PLÁČ OTCE DUCHOVNÍHO.

Jan Opolský

PLÁČ OTCE DUCHOVNÍHO.
Všecko dá se obměkčiti, jenom čas je krutý, tratí na své závaznosti staré servituty. Srdce naše živým steskem trápí se a rmoutí: co dřív štóla vynášela! Co kdys nesly pouti! Je ta lidská bohabojnost po čertech už slabá, má teď svoje pochybnosti každá stará baba, každá baba kolozubá, každý hošek selský přejde kolem naší fary div ne velitelsky. Už ta ovce tupohlavá k pastýřovi nelne, vadne zlaté oseníčko matky spasitelné! Netváří se v chrámu páně stádo více plačky, mizí z koutů zpovědnice plné šněrovačky. Trapno jednat o tom punktu. Tohle místo hnije, rozmáhá se všeobecná, zkázná apatie. Vnitřní hnutí, které kdysi štědrou rukou hýblo, dnes nám svíčky obětuje tenké jako stýblo, ze dne na den víc je vidno, kterak mravně hynem, ctili jsme dřív pána voskem, dnes jen stearinem. Otráveny vaší vinou naše s Kristem styky, na mizinu přivedete boží služebníky! Všecko dá se obměkčiti, jenom čas je krutý, tratí na své závaznosti staré servituty. 16