LITERÁT.
Jaro, léto, podzim, zima, slunce, mlhy, kroupy,
provázejte dobrotivě příběh tento hloupý,
krajiny vzhled denní, noční, vrtkavý a pevný,
abych nebyl na soud pohnán pro styl bezbarevný!
Stůjte při mně s pomocí svousvou, všecky živly světa,
neboť, jsem-li osamocen, v řeči své jsem sketa,
prostý ohně, víry v práci, kterou autor chová,
znuděn jsa už na počátku zvukem svého slova,
unikne mi v pravé chvíli krásný obrys letmý,
hasne duha přivábená, v paměti se setmí.
Hřích i pravda představená drsné kouzlo ztratí,
zhrubnou hnusně, skoro lidsky, andělé a svatí,
srdce, rozum posluchače pletou se a sváří,
hanba je mi, když vás nemám, jako povídkáři!
Jaro, léto, podzim, zima, slunce, mlhy, kroupy,
provázejte dobrotivě příběh tento hloupý!
Bylo jednou jedno město, žil v něm jeden táta,
zrodila mu jeho žena syna literáta.
Ovšem, že až během času vydal knihy tiskem,
já se totiž k jádru věci přenes přímo tryskem.
Více mrtvý,mrtvý nežli živý, zvící mužské pěsti,
který, mírně odhadnuto, nestál za bolesti,
za křiky a steny tiché v pokojíčku stmělém,
zranil srdce roditelky chorým svojím tělem,
zalil její zraky slzou, vynutil jí rdění
68
nad fatálním dílem božím, na němž vinna není.
Bez spojení jakýchkoli s trpkou věcí onou
stálo léto v plné síle venku za záclonou.
Byl to čas, kdy tráva s travou.travou, květ se s květem stýká,
na zahradě oddechuje sléz a veronika;
jednotvárné sbory hmyzu táhnou z luk a mezí,
mdlobou smysly zachvacují jasmíny a bezy;
byl to čas, kdy kukavice volá hlasem dutým
k srdcím touhou náruživou veskrz proniknutým,
k milencům i lidem hořkým, jejichž vůle klesá,
obklopena na pochodu slávou toho lesa.
Byl to čas, v němž trudný význam žár i vůně měly
pro rodičku, vzlykající v strastech na posteli,
bičovanou viditelně, bičovanou skrytě:
„dítě moje, dítě moje, trpké moje dítě!“
Více mrtvý,mrtvý nežli živý, s rachitickou lebkou,
povinutý žalostivě péčí mdlou a hebkou,
podlomený mnohou vadou, od níž pomoc není,
ani skrze snětí hříchu, skrze svaté křtění,
necítě svůj poměr k světu, bytí svého vinu,
pokračoval namáhavě, krušně u vývinu.
Smutné tílko jako stonek choře k slunci žena,
jako časná aurikule sněhy zastižená,
jevil volně z moci skryté schopnost žití zřejmou,
jako když ty bílé sněhy tíži opět sejmou.
Klíčila v něm nenápadně bytost divná, měkká,
69
pijíc zřídlo utrpení z mateřského mléka,
navždycky jsouc podrobena smutku v srdci skrytém,
nepřijata nikdy s láskou, pouze se soucitem.
A ten soucit znesvěcoval. Duch chtěl lásku živnou,
cítě jejich různý účin silou instinktivnou.
Bylo v očích toho děcka snadno dále čísti,
jak je soucit rozněcuje k horké nenávisti.
Ke všemu, co z něho prýští, plodíc muku kletou,
k laskavosti, podávané pod tou etiketou,
k lidem volným, plnohlasým, se zvířecím zdravím,
s tváří k němu, s usmíváním, gestem shovívavým,
k chůzi jejich, k jejich spánku, k jejich jídlu, pití,
nenávist, již nikdo druhý v srdci neucítí.
Nebylo to dítě děckem. Jemu bylo dáno
na sklonku dne vegetovat, nežít jeho ráno,
neuzrávat opojeně na úpalu prudkém...
Jenom když se věže kaplí zatmívaly smutkem,
červánky když na západě stály v zlatém šatě
a když vzešla matná hvězda užasle a svatě.
Nedětský byl život jeho, prostý sladkých vznětů,
trpěl v světle citlivostí jeskynního květu,
pocit lásce nepodobný tavil schránku těla,
která se pak v jiné sféry jaksi přenášela,
pocit lásce nepodobný, velký, zvláštní, chladný,
jaký v srdci nepocítí na tom světě žádný.
Pocit, který děcku kázal státi k žití cize,
70
uctívat však stužebnickyslužebnicky představy a vise,
pocit vzácný, u vidění skrytých rysů sběhlý,
jichž by oči zdravých lidí nikdy nepostřehly.
Rostl duchem urychleně, s nepoměrem k tělu,
poznávaje těžkopádnost, bludnost učitelů,
načechranost jejich nauk, nudy míru štědrou,
která se jak oblak těžký táhla nad kathedrou,
která mrtvě zaléhala, dusila a tiskla
v podvědomých chodbách duše první světla trysklá.
Těžkopádnost učitelů, krutou hloupost dětí,
před kterouž se neustával v denním styku chvěti,
neznalý v jich slově lživém, v hraní kouzla prostém,
zvyšuje svou nechuť mocnou k jejich surovostem.
Všecky věci, všecky stavy propadají změně.
Léto přešlo v plné síle vážně do jeseně.
Přešla jeseň. Jedna zima, druhá zima... třetí...
ztrácela se jak ty časy živá tvářnost dětí;
ustávalo potom líce nachem čistým kvésti,
kalné oči vyprávěly příběh o neřesti.
V srdci, na rtech usazena chladná, kluzká zmije.
Tak i jabloň opadává...Tak se život žije.
Přišel věk jak letní soumrak, dusný, temný, vlahý,
kdy je mysl rozžhavena smyslnými vztahy,
naplněna ku okraji hlasem marných stonů,
vnesených za staré doby na svět od démonů.
Nad zákony mocná síla ze svých hlubin kypí,
71
měkce znějí slova lidská jako šumot lípy,
pohledy dvou párů očí vzývají a bolí,
dlouhá trýzeň po splynutí rozšlehuje póly;
neklidnou a němou bývá chůze o dvou v háji,
objetí jak spánek silná. Rtové přísahají!
Políbení končí pláčem, tíhou vášně drtí,
podobna jsou probuzení ze zdánlivé smrti.
Láska časná, svrchovaná, předčí všechny divy,
svadne jako stíny věcí, koho nenavštíví...
Rostlo dítě urychleně v první leta mužná,
příroda mu z množství darů mnohé byla dlužna,
aby naplnil se úděl více nebo méně,
aby se stal v době růží žádostivým ženě,
aby plnil její snění silou svojich paží,
která tělo vyčerpává, trýzní, ale blaží,
aby přišel jako poutník ke rtům jejím lačným,
se vzlykotem podmaněným, s přáním panovačným...
Neměl těchto darů jejích. Jemu bylo dáno
na sklonku dne vegetovat, nežít jeho ráno,
za ženiným svodem těla hleděti den po dni
jenom jako za obrazem na hladině vodní,
cudným, chvějně roztřeseným jako přízrak svatý,
který se vždy objevuje býti bez podstaty,
jestliže už tepny v těle blízkým štěstím tlukou,
jestliže nás žádost mučí míti je v svých rukou.
Bez podstaty, bez úkoje, pouhá mlha vlavá,
která se nám pode rtoma plaše rozprchává.
72
–To byl jeho poměr k ženě – – Prázdný, marný, kusý,kusý
jako pohár po nápoji, jehož vůně dusí,
marný,marný jako smysl skrytý ve hřbitovních větách,
jako pohled lidských tužeb vzhůru po planetách.
Trval v něm sic od počátku jasný oheň žhavý,
který plál však osaměle, vzdálen od pohlaví,
shasínaje zakaleně při pohlavních stycích,
jako uhel zadušený v zlatých obětnicích.
Zvláštní oheň, nehřející, mrtvý, bez vší změny,
od zármutku souzeného z jiskry vyživený.
*
Jako oči cizincovy bloudil v světě klatém,
mluvě slovy svého stesku. Stal se literátem.
Je to jméno ledabylé. Mnohý význam chová,
profese dost nezřetelná zeje z toho slova.
Literát! Tož jaksi člověk, jenž své vise stery
proměňuje z jistých příčin vkusně na litery.
Malá vloha tlumočnická. Není to nic více.
Nebo ještě přípustna je tato definice.
Literát! Tož jaksi člověk, stejně jako prve,
který jiným připravuje nápoj ze své krve.
„Dejte ke rtům, ochutnejte, réva rmutu nemá,
je to nápoj svlažující, jeden mezi všema,
má svou pověst mezi znalci jeho pachuť skvělá,
jedna sklenka vyprázdněná škody neudělá.
Dejte ke rtům, bratři krevní, pijte, pijte zticha,
73
zřídlo jeho v mojí hrudi ještě nevysychá.
Pijte, pijte, víno z krve! Nuže, kterak chutná?
Kocovina po něm vzešlá je však strašně smutná,
těžce pyká, bratři krevní, každý za své pití,
marnost všeho, co bůh stvořil, po té číši cítí...
*
Jako oči cizincovy bloudil v světě klatém,
mluvě slovy svého stesku. Stal se literátem.
74