GEIŠA
Tak luzné, křehké, den ke dni vždy mdlejší
je nahé tílko Uguisy-geiši;
i v prohbí pasu, v smyslu gest se zračí,
i v tichých krocích teskná útlost ptačí.
Jak obal květní, sakura jejž smítá,
je bělost pleti žárem nezalitá,
a černé oko v lesklých slzách taje,
v noc jako den zřít’ toužíc samuraje,
jenž nad všecky je dvorností a zbraní,
jenž živ jest jí a umírá jen za ni.
Čas míjí však a dny jsou stále mdlejší,
stesk tráví tílko Uguisy-geiši
a břehy žití žal a touha leptá;
kdo znectí ji, jí po touze se neptá;
když hyne květ, též ptáti se proč není.
Jsou den i rok tak shodné ve vězení;
však kde je zdroj, jímž duše geiš jsou živy?
Lak dýše tu a fialkové dříví
a struna bivy jednotvárně sténá:
Přijď, samuraji, jsem již připravena!
Tak luzné, křehké, den po dni je mdlejší
až k chvíli smrti tílko malé geiši.
28