KRÁSKA Z KINA
V těch zracích nepátrej, ty prohloubila vise,
v těch dutích zšířených je záhadnost a lest,
shluk tajných záznamů jak v černokněžné knize
jich pohled němý pro milence jest.
Z té hrudi nečekej, že vzpučí květy stenů,
jak vonný éther vzejde živý dech,
že poznáš s chladných gest a z bílé mdloby ženu,
svá přání smilná pohasiti nech!
V těch ladných ramenech, ach, nechtěj zajat býti,
v nichž fantómu jen lze být’ sevřenu,
a nechtěj krví připoután být’ k žití,
jež v plodné zemi nemá kořenů.
Ssát’ nechtěj z těchto rtů, jež oněmily hroby,
jež ovlhčil jed mimosvětských chvil,
po prsech nežadoň, jež příkrá bělost zdobí,
po klíně, jehož bys svou vášní nevzbudil!
Mne živé nevzývej! Hlas bez ozvěny zniká,zniká
jak v očích slepého trysk světel zpozdilý;
jsem provtělena v sen, jenž života se zříká,
v sen ze snů takových, jež sněny nebyly.
37